Když je nám mizerně a vše se maří, jediná naše radost je Kuli. Stačí se na ní jen podívat a hned je veselo. Je to velká lumpice a máme co dělat ji vychovat. Je to podobné jak s malým děckem. Už jsem před ní musela uklidit spoustu věcí, kytek, oblečení. Štve mě třeba, že mi šplhá na kočárky, drápe sukně a drápe v noci nohy. Taky si pinká s mými památečními plyšáky, hrabe hlínu z kytek, kouše ze spánku vlasy, skáče na kytaru, až mi spadne, věší se na žaluzie, je toho tolik… Naopak mám ráda, když se koupu a ona mi skočí na okraj vany a pozoruje mě. Packou sahá do vody. Vůbec se nebojí vody, moc ji to láká, někdy stačí opravdu jen kousíček k tomu, aby tam za mnou spadl!. Pak mám taky ráda, když se probudím a ona mi leží přímo u hlavy a vrní, nebo když mi leží poklidně v nohou (a nekouše je!). Nebo když se mi úplně uvolní v náručí. Pomalu ji učíme zvyknout si na vodítko, rádi bychom totiž s Kuličkou i cestovali, abychom nemuseli pořád otravovat někoho s hlídáním. Nikdy předtím jsem se zvířetem na dovolené nebyla, tak jsem zvědavá, jaké to bude. Když si na to zvykne od koťátka, tak s tím snad nebude mít problém. To s Rózou bylo cestování mimo její známé rajony nemožné.
