Zdá se mi, že uplynulo tak deset dní… a ne jen čtyři. Navštívili jsme tolik míst… a nachodili jsme tolik kilometrů. Potkali jsme tolik kočiček a neuvěřitelné množství pejsků. Jeden z těch pejsků se do mě dokonce zamiloval a nechtěl mě opustit. Chodil za mnou, jako bych byla jeho pánička. Když jsem zrychlila, zrychlil i on. Olizoval mě. Přitom nebyl zlý, naopak. Byl zvídavý a hodný, jen trochu přihlouplý. Měli jsme strach, že ho přejede auto. Vzpomněla jsem si na Gruzii, kde takto s námi chodilo po městě i 9 psů najednou. Ti ale byli daleko větší a šel z nich i trochu strach.
Když jsme šli do restaurace, nevěděli jsme, co s ním. Když jsme se totiž zastavili, on se taky zastavil. Nešlo se ho zbavit. Hráli jsme tedy, že k nám nepatří. On k nám opravdu nepatřil. Jen si nás prostě vyhlídnul. Nejspíš ho někdo vyhodil. Neměl psí známku. Jen kolem krku obojek. Šel s námi asi čtyři kilometry. To by normální pes, který někomu patří, neudělal. Myslela jsem si, že patří k jednomu domu, který neměl hotový plot. Ale asi to byla náhoda, že se k nám připojil zrovna tam. Měli jsme z toho smíšené pocity. Na jednu stranu nám ho přišlo hrozně líto, na druhou stranu jsme věděli, že my si ho nechat nemůžeme. Jaká zrůda mohla tak pěkného pejska vyhodit na silnici?
V restauraci jsme zažili mnoho vtipných situací, ale dětem se líbil a dostal dokonce misku s vodou. Proháněl číšnice i ty děti. Když jsme odcházeli jako úplně poslední, už tam nebyl, ale pak jsme sešli dolů na náves a od benzínky se k nám řítí „nějaké“ psisko. 😀 Ou jé, tak je tady! Říkali jsme mu, ať jde pryč. Pán v modrém tričku, nejspíš pracovník benzínky, na něj volal. Že by to byl přeci jen jeho páníček? Ale on na nás křičel, že on není jeho páníček, že ten pes se najednou objevil tady u benzínky a neví, čí je. Ale ten dobrý muž na toho pejska pak zavolal: „Pojď sem, Ťapko! “ Pískal na něj a pejsek se od nás odlepil a běžel k tomu muži. Cítili jsme, že ten muž by se ho rád ujal. Nebo že se o něj chce v tu chvíli postarat. Měli jsme z toho dobrý pocit. Usínali jsme s vědomím, že ten pejsek neleží někde rozpláclej na silnici… že je o něj postaráno. Naše domněnka se nám potvrdila druhý den ráno, když J. šel nakoupit do sámošky a potkal onoho muže z benzínky, jak si pejska vede na improvizovaném vodítku. 🙂 Ne každé zvíře má takové štěstí… ale na tohoto pejska se tentokrát to štěstí usmálo.
