V sobotu jsme vyrazili s mým milým na Smrk. Myslím, že jsem na něm předtím ještě nikdy nebyla. Vydali jsme se na něj kolem půl jedenácté z naší základny v Hejnicích. Bylo fakt neuvěřitelné, že v Hejnicích i v Lázních Libverda nebylo po sněhu téměř ani památky. Přitom určitě mrzlo. Zpětně jsem měřila naši trasu, myslím, že jsem ušli i s průzkumem chaty Jizerky 29 kilometrů. Trochu jsme si zašli, to jsme však na začátku vůbec netušili.
Prošli jsme nejdříve kolem kostela a kláštera a zamířili jsme do kopce k Vyhlídce Hejnické Madony. Vydali jsme se dál po červené kolem Lázní Libverda směr chata Hubertka.
Potkali jsme stádo přátelských krav.
Jedna z nich se neustále legračně škrábala o kmen stromu. Asi ji svědilo něco na krku. 😀
Po sněhu tu opravdu nic moc nezůstalo. To se ale mělo brzy změnit.
U Vyhlídky Hájníkova Kohouta jsme potkali tři lidi, snažili se marně s kohoutem udělat selfie, tak jsme jim nabídli, že je vyfotíme. Oni nám to pak také nabídli, takže jsme toho také využili.
Stoupali jsme dál a naskytl se nám smutný pohled na opuštěný objekt areálu Jizerka. Bylo žalostné pohledět na chátrající budovu, hřiště a bazén. Přitom jsme si říkali, že to určitě není tolik let, co to tu ještě bylo v provozu. Procházeli jsme se kolem a hádali, kde co mohlo být. Našli jsme dokonce zbytky po altánu a po koupelnách. Na internetu jsme si pak dodatečně našli, že Jizerka byla podniková chata. Pak sloužila jako ubytovací zařízení ještě několik let, byl tu taneční sál a hodně to tu vyhledávali mladí lidé. Bohužel díky nějakým finančním machinacím objekt dopadl tak, jak dopadl. Říkali jsme si, jestli to tu celé zaroste, nebo jestli se najde někdo, kdo by objekt koupil a opravil. Jestli se však vůbec dál koupit…
Červená trasa vedla kolem Jizerky. Ledu přibývalo. Snažili jsme se jít po stranách, nebo tam, kde byl vidět asfalt.
Došli jsme až k chatě Hubertka, která byla bohužel taky opuštěná. Naštěstí však vypadala v dobrém stavu. Kéž by nedopadla jako ta Jizerka. Myslím, že v této době je podobných chat ohroženo bohužel hodně.
Sníh začal pomalu přibývat. Aspoň zmizel led, po kterém byla chůze náročná.
Došli jsme k rozcestníku u Streitova obrázku. Bylo zvláštní, že jsme široko daleko žádný obrázek neviděli. Cesta vedla odtud po modré do příkřejšího kopce.
Šli jsme částečně potůčkem, který pak ale pod sněhem zmizel. Z oblohy se najednou začaly snášet vločky. Nikde nikdo.
Tady už vypadala krajina úplně jinak než dole v Hejnicích.
Trochu mě vyděsila cedule s ukazatelem, kde stálo, že 2,5 kilometru nám bude trvat hodinu. Nakonec jsme to ale riskli. Cesta se mi zdála nekonečná. Narazili jsme na tuto studánku, která překvapivě nebyla ani zamrzlá.
Tady nám zbývá asi kilometr do cíle.
Konečně jsme ji spatřili… zahalenou v ledu..malou kovovou rozhledničku.
Připadala jsem si trochu jak na měsíci. Museli jsme ještě rozhlednu obkroužit po vyšlapané cestě, jinak bychom se bořili do závějí.
Toto už je pohled shora. 🙂
Výhled sice není úplně nejlepší, ale jsme rádi, že jsme se překonali a došli sem.
Líbí se mi, že k rozhledně patří i místnost, kde se můžete schovat před nepřízní počasí. Dá se tu asi i přespat, jen tu není žádná možnost, jak si zatopit. Potkali jsme tu další výletníky včetně Poláků, kteří šli jen v trenkách, čepici a rukavicích. Jinak na sobě vážně nic neměli! Blázni! Na zdi visely informační tabule o rozhledně, kdy byla vybudovaná a zrenovovaná. Moc se mi tu líbilo.
Teploměr ukazoval -5 stupňů. Snědli jsme si uvnitř rozhledny bramborovou buchtu a vydali se na zpáteční cestu. Zpočátku mi hodně mrzly ruce, brrr.
Ještě jsem vyfotila rozhlednu zdálky. A pak mi umřel mobil..
Můj milý vybral trasu po zelené. Jenže tudy bohužel moc lidí nešlo. A tak jsme se při každém kroku bořili po kolena, nebo i po stehna do sněhu. Šlo se špatně, ale musím uznat, že jsem si na to po chvíli zvykla. Aspoň jsme mířili dolů a ne nahoru. Vzpomněla jsem si na brodění sněhu ve Švédsku. K rozcestníku u Streitova obrázku to bylo asi 4 kilometry. Aspoň jsme ale nešli stejnou trasou jako nahoru. Chtěli jsme opět dojít k Hubertce, jenže bohužel v tom nejhorším momentě, kdy jsme se ocitli na rozcestí, u kterého nebyl ukazatel, umřel i mému milému jeho mobil. Přemýšleli jsme, kudy jít. Zamířili jsme dolů, což bylo logické, ale bohužel to bylo špatně. To jsme zjistili, až když jsme se ocitli u odbočky U Kyselky, kde jsme předtím vůbec nebyli. Už se hodně stmívalo. Já jsem byla pro jít dál a nevracet se, ale nakonec jsme se obrátili a šli jsme ten krpál nazpět. Bylo to děsný, přesně tohle jsem nechtěla – ztratit se za tmy v lese a klouzat po ledu někam dolů. Naštěstí jsem měla s sebou čelovku, která nám velmi pomohla. Vrátili jsme se opět na odbočku a zamířili k Hubertce, paradoxně stál asi za 100 metrů po odbočce u cesty rozcestník.
Už mě hodně bolely nohy, led nám dal zabrat, postupovali jsme s jednou čelovkou pomalu, někdy jsme to už vzdali a šli hlubokým sněhem v pangejtu. To už jsme viděli v dálce světla v Lázních Libverda. Po červené turistické trase jsme došli přes opuštěné lázeňské městečko zpátky do Hejnic. Hurá! Byli jsme unavení, ale nesmírně šťastní, že jsme nakonec našli správnou cestu. 🙂