V sobotu jsme podnikli s kámošem výlet na horu Blaník. Ještě jsem tam předtím nikdy nebyla a v létě, když jsem navštívila Vlašim, nám výlet už nevyšel. A protože mě ze sezení doma zdřevěnělo tělo, rozhodla jsem se, že se musím trochu rozhýbat.
Vyrazila jsem už brzy ráno, abychom na výlet měli dost času. Na rozhlednu Velký Blaník to bylo z Vlašimi něco mezi 10 a 11 kilometry. Cestu zpátky jsem vůbec nepoznávala. A to jsme šli tou samou trasou. Je to nejspíš tím, že jsme se vraceli už potmě. Takvy vám připadá, že když jdete známou cestou potmě, zjistíte, že všechno v té černotě vypadá úplně jinak, než jste zvyklí?
Ale od začátku. Svítilo sluníčko. Bylo teplo. Vůbec ne jak má v zimě být.
Zmenšenina základního kamene pro Národní divadlo. Je to asi čtyřikrát(nebo pětkrát) zmenšené. U tohoto kamene byla Slepičí skála, kde jsme objevili přístřešek s polystyrenovou podlahou a ohniště s mříží na grilování a se dřevem. Je to divné, protože v CHKO se přeci nesmí rozdělávat oheň, nebo ano?
Nahoře na půdě té chatky je seno, dole nic, jen kamínky, ale mohlo by se tam snad i přespat..
A konečně rozhledna. Tady je dost tmavá. Cestou jsme se pořád otáčeli a hledali keš, nebo aspoň nějaké body, o kterých se psalo v indiciích.
Ale nebyli jsme zpočátku úspěšní. Já hledala moc na sever a T. zase dobře, ale byl „slepý“. Když jsme se u rozhledny potkali a já mu ukázala mapu, vydali jsme se znovu na místo, kde hledal on. Šahla jsem a našla jsem 🙂
Byla to má šestá a T. první keška. Odnesla jsem si z ní skleněnku. Na oplátku jsem tam dala korálek.
Tady už keš uklízíme na své místo. T. si kešku náramně užíval a já pořád, aby dělal, že se to má hledat a zapisovat tajně, bez přítomnosti dalších mudlů. Měla jsem obavy, že nás někdo zahlídne. Možná, že zahlíd. Jiné fotky z důvodu prozrazení nemůžu dodat 🙂
A pak jsme se rozradostnělí vydali nahoru na rozhlednu. Výhled nebyl úplně ideální, ale mně se líbil. Pořád lepší než vánice, kroupy, déšť a další děsy. Překrásné bylo, jak se mlha vpíjela mezi kopce.
T. mi ukazoval různé vesnice, Vlašim a televizní vysílače.
Protože brzy nahoře bylo po chvíli těsno, museli jsme dolů. Na rozhledně smí být totiž maximálně celkem 15 lidí. Nevím proč. Možná, že by se zhroutila. Je celá dřevěná a viděla jsem, že by potřebovala opravit. Hlavně okna. Dole měla paní dost frmol. Na Blaník se ten den přišlo podívat spousta procházkuchtivých. Napsali jsme oba dva pohledy, já ho dala do rukou té paní, která mi slíbila, že ho pošle.
Tohle už je o kousek dál, pár metrů od rozhledny jsou skály a kámoš mi ukázal své oblíbené místo. Připadala jsem si jak kamzík, když jsem tam šplhala, ale výhled je to moc pěkný. V létě je to tam na piknik ideální.
A protože nám nalezená keš udělala velkou radost, rozhodli jsme se, že se pokusíme najít ještě jednu.
Cestou z Blaníku jsme se tedy stavili u Veřejové skály. Hledání téhle kešky mě ale dost vyčerpalo. Hledali jsme asi 45 minut, pořád nic. Suchých stromů bylo u skály požehnaně, takže nám indicie moc nepomohla. Stejně tak placatý kámen byl skoro na každém kroku. No jo, bez GPS to není brnkačka.
Až na konec, když už jsme to chtěli vzdát, jsme se náhodu díky podivné díře(kterou zřejmě nevyrobil člověk), vrátili na místo, kde jsme s hledáním začínali. A vida! Opodál suchý strom, placatý kámen, hurá! Máme to!
Toť náš poklad. Žirafku jsem si odnesla, do krabičky přibyla keramická kočička.
Víc jak půlku zpáteční cesty jsem neviděla, kam šlapu, neb byla tma tmoucí. Ale západ slunce měl oranžovo žlutou barvu skoro jak v Africe.
