Už to bude skoro týden, co jsme navštívili spolu s kamarádem Stránskou skálu. Kousek od ní pracuje, a tak ho zajímalo, co je všechno v okolí k vidění. Já jsem toto místo předtím vůbec neznala. Za války prý měli sídlo v rukách nacisti a nyní se tam schází občas podivuhodné sekty, party mladých lidí apod. . Sama bych se dovnitř tedy nikdy neodvážila.
Měli jsme sice baterky, ale uvnitř byla tma jak v hrnci. Když jsme ty baterky zhasli, neviděli jsme absolutně nic. Všude černočerná tma. A taky zvláštní ozvěna. Chodeb tam bylo celkem dost, naštěstí(nebo naneštěstí?) skoro každá brzy končila. Jeskyně má prý 1 km. Ne vždy jsme ale viděli začátek jeskyně, cestu zpět si šlo naštěstí ještě zapamatovat. Stačilo aby ale jeskyně byla trochu delší a už bychom museli natáhnout klubíčko.
Nejen tmy jsem se děsila, ale hlavně mrtvol. Asi by mě to ani nenapadlo, kdyby u hlavního vchodu neležela chcíplá krysa. Byla obrovská. Teda snad to byla krysa! Měla totiž nezvyklou barvu- bílo-oranžovou. Takže to zdálky vypadalo jako morče. No hrůza! Mě napadlo, proč asi ta krysa nešla umřít někam jinam? To musela chcípnout zrovna při výlezu ven? Možná ji překvapilo tak silné světlo a zemřela na šok z toho. Každopádně jsem od té chvíle začala hledat krysy a mrtvoly na každém kameni. Naštěstí jsme pak našli uvnitř už jen staré svíčky, kabel, petky, střepy a rukavici.
V jeskyni bylo vlhko, chladno, občas na nás káplo a byl to dost nepříjemný pocit, když jste kolem sebe neviděli. Občas jako bych měla pocit, kdyby za mnou někdo šel. Vzpomněla jsem si na knihu Ztraceni v podzemí. Přitom tohle bylo oproti té knize jak v pohádce. V jeskyni jsme našli i pár míst, kam jsme se neodvážili. Byly to tzv. plazivky. Člověk se tam musí plazit po břiše, vypadát o dost klaustrofobicky. I pro ty, kdo klaustrofobií normálně netrpí by to mohlo být dost nepříjemné. A ne každý by se tam vešel.
Výhled na továrny nebyl sice tak úžasný, ale právě na tomto místě jsem podruhé v tomto roce pocítila, že přichází léto. Udělalo se děsné vedro. Hurá!
Skoro pro horolezce
Brno
Cestu nám zpříjemňoval pohled na růže
Vrchol skály
Miluju tyhle květiny. Jak se asipak jmenují?
Vypadá to nebezpečně..
A zas ty růžičky..
Vlastně jsme se tam vydali nejen kvůli jeskyním, ale taky kvůli keškám. Marně jsme je hledali.. ani jednu jsme nenašli. Bohužel je to bez GPSky dost obtížné. Ani předchozí luštení mapy(i fotografie) nepomohlo. Tak snad příště. Nachodili jsme spoustu kilometrů a nohy nás strašně bolely, takže zpáteční cestou do centra jsme se svezli šalinou. Říkali jsme si, že by stálo za to vzít tam někoho, kdo se bojí ve tmě(ještě víc než já). Tak uvidím, kdy se zas na Stránskou skálu zas podívám. Zpětně jsem si přečetla, že tam byla nalezena oběšená žena a že se v plazivkách mimo jiné nachází hlubinný deník. No jsem ráda, že jsem to nečetla před tím vejletem. Jinak bych tam asi nevstoupila.