Řidičský křest Mascou

Své vyprávění jsem skončila u toho, jak jsme vyrazili autem z Los Gigantes do vesničky Masca. Bylo už po třetí hodině, ale navigace hlásila, že za zhruba půl až třičtvrtě hodinku bychom měli dorazit do cíle. Ve městě Santiago del Teide jsem odbočila vlevo na malou silničku, a tam to začalo. Ocitla jsem se na krásné, leč hodně úzké cestě do kopce. Nezbývalo mi nic jiného než jet pořád dál, nebylo kde se otočit. Občas se objevilo v prostiměru nějaké auto, a tak jsem se musela hodně nalepit ke kraji. To stejné udělalo i auto v protisměru. Musela jsem se modlit, abychom se vyhnuli. Občas byla na silnici místa pro vyhýbání, ale jako na potvoru se skoro vždy objevilo v protisměru auto, když jsem ono širší místo přejela. Sráz dolů po mé pravé straně jistily jen betonové bloky. Přejela jsem první sedlo, kde jsem se zděšením ani neodvážila zastavit. Mrzelo mě to, ale chtěla jsem mít onu řidičskou můru co nejrychleji za sebou. U druhé vyhlídky Mirador de Masca jsem na chvíli udělala pauzu, protože se mi podařilo najít volné místo na zaparkování. A tak jsme na pár minut vydechli a užívali si ten dechberoucí výhled. Bylo pocitově znát, že jsme výš, teplota tu jistě byla nižší.

Ano, tam dolů jsme jeli. Nejhorší pro mě byly zatáčky. Je to děsný nevidět, co je za zatáčkou, která má skoro 360 stupňů. Měla jsem nohu na brzdě. I dvojka byla moc. Jednou jsem se v zatáčce střetla s dodávkou. Zjistili jsme, že se oba nevejdeme, a tak jsem musela couvat. Oj, couvání do takového kopce v zatáčce zrovna každý den neprocvičuji. Ale nějak se to podařilo, hlavně asi i díky řidiči v protisměru, který mi ukazoval, kam až mám couvat. Pak usoudil, že se kolem mě už protáhne. Naštěstí tu jsou řidiči milí a trpěliví.

Dojeli jsme zdárně do cíle a mně se podařilo zaparkovat na poloprázdném parkovišti. Uff, teď jsem se chtěla hódně dlouho procházet a kochat. Sestupovali jsme z parkoviště po cestičce dolů. Masca je známá hlavně díky tomuto pohledu na veliký špičatý kámen uprostřed údolí. Bohužel jsme díky našemu pozdnímu příjezdu neměli dobré podmínky pro focení, ale i tak jsme se toto místo pokusili zvěčnit. Došli jsme až přímo ke kameni, co nejblíž, jak se dalo. Pár metrů od špičaté skály má někdo dům. Proto si myslím, že pohled zdálky je daleko hezčí.

Zjistili jsme, že všechny restaurace tu mají zavřeno, stejně tak krámek i nedaleký bar. Procházelo se tu jen pár lidí, kteří měli na sobě roušky. I tady, na konci světa, se dodržují vládou nařízená pravidla. I my jsme je tedy nosili, pokud jsme se zrovna nefotili, nebo pokud jsme nestoupali do schodů. Dělali jsme si legraci, že jsme v Masce a máme na sobě masky. 😀 Jak příhodné.

Z Mascy se dá dojít soutěskou až k moři, ale je to náročná túra na celý den. My jsme se vydali jen na začátek trasy, podívali jsme se k několika domům a přilehlým zahradám. Slyšeli jsme v dáli, jak někde mečí koza. Spatřili jsme ji, jak stojí na střeše jakési boudy a ráda by skočila dolů. Bohužel jsme jí nemohli pomoci, protože byla za plotem. Bylo nám jí líto, asi měla strach, že by se zranila, nebo uškrtila, kdyby skočila. Hned opodál jsme zahlédli bílého kocourka s černými fleky na hlavě. Proběhnul skrz plot a sedl si na cestičku. Když tu se k němu přikrade druhá kočka, které chybí ocas. Začně na kocourka výhružně syčet. Co mu asi tak vyčítá? Pozorovali jsme ten podivný rozhovor asi deset minut, ale pak jsme se vydali po cestičce dál. Bylo nám bílého kocourka líto.

V jedné zahradě jsme narazili na nezralou papáju a na citrony. Domy byly rozesety po krajině do dáli. Říkali jsme si, jak tu může někdo bydlet. Jezdit tuto zabijáckou trasu z civilizace domů každý den bych vážně nechtěla. I když třeba si na to místní zvykli..

Narazili jsme i na pěkný kostelíček, bohužel jsme zjistili, že je zavřený.

Prošli jsme opět kolem hádajících se koček a zašli jsme, že jsou ve stejné pozici, v jaké jsme je před několika minutami opustili. Zvláštní to kraj. Koza už naštěstí byla na zemi a nemečela. Sluníčko zapadalo za hory, v dáli se dalo ještě tušit moře. Stmívání tu nastává celkem rychle, a tak jsme zamířili zpátky k autu. Neuměla jsem si představit, že to dám i nahoru. Zvláště poté, co se na mě skoro hned začal lepit Cactusák. Můj milý říkal, že to udělal schválně, schválně mě něchal jet první, abych byla předvoj, kdyby někdo jel v protisměru. Je to fakt, protože jsem ho viděla vyjíždět dřív, ale pak někde zaparkoval a nesmyslně čekal. Tak nevím. Fakt je, že nahoru se jelo ještě mnohem hůř. Do zatáček není samozřejmě vidět ani zezdola. Blbý bylo, že jsem spojku ještě neměla tak ošahanou, takže při řazení auto občas cuklo. Oproti Fábině je to fákt veliký rozdíl. Někdy jsem se bála jet i na dvojku, a tak jsem řadila na jedničku. Catusák se asi musel podivovat, ale co, nemusel za mnou tak zběsile jezdit. Tentokrát musela couvat auta jedoucí dolů, když nebylo zbytí. Měla jsem za sebou nalepeného Catusáka, takže jsem nikam uhýbat nemohla, když jsem jela do kopce. Ani na zpáteční cestě jsem se nestavila na vyhlídce Mirador de Cherfe. Je mi to líto. Ale co se dá dělat. Pico del Teide uvidíme další dny. Já jsem si už tak moc přála mít tuto otřesnou jízdu za sebou, že jsem na odpočívadle už prostě nezastavila.

Co dodat, domů jsme dojeli po zhruba hodince v pořádku. Pneumatiky sice hlásily změnu tlaku, ale ruku na srdce, je možné se tomu po takové jízdě ještě divit? Zítra je na benzínce zkontrolujeme. Po dálnici se jelo jedna báseň a já jsem se zařekla, že do podobných serpentin už tady na Tenerife fakt nejdu. Večer jsme si četli informace o Masce. Na stránkách kanarskeostrovy.com jsme našli následující doporučení, cituji z webu:

„Schéma výletu do Masca s cestovkou:

• autobusem do vesnice Masca
• individuální sestup soutěskou k moři
• přejezd lodí do Los Gigantes
• odjezd autobusem

Schéma výletu do Masca půjčeným autem:

• autem přes strašné serpentiny do vesnice Masca
• marné hledání místa na parkování
• parkování někde mezi příkopem a srázem
• sestup soutěskou dolů k moři
• sváča a výstup zpátky do vesnice Masca
• hledání auta a odjezd přes strašné serpentiny

Z výše uvedených popisů je myslím jasné, že doporučuji podniknout do oblasti Masca výlet s cestovkou.“

A víte, co je na tom největší vtip? Že jsem si přesně tyto informace četla předešlý večer. Jen jsem tak trochu pozapomněla, o jaké místo se to jedná. Pročítala jsem celý web, který píše o spoustě zajímavých míst. Vypadl mi z hlavy ten název Masca. A bylo to dobře. Jinak bych se tam vůbec nepustila. Měli jsme štěstí. Přijeli jsme do Mascy v období minimálního turismu, takže parkování nebyl problém a aut v protisměru oproti běžné sezóně asi taky nebylo moc. Mně to ale každopádně úplně stačilo.

Na pokoj jsme přišli hladoví, a tak jsme vyrazili večer ještě na procházku do města s cílem někde povečeřet. Nakonec jsme skončili v restauraci italského chlapíka, který nás k sobě již včera tak lákal. Dali jsme si 10 tapas se sangriou. Na fotce je vidět jen 8 tapas, ale my jsme byli tak hladoví, že jsme hned začali jíst. Jídlo bylo báječně upravené, nejvíc nám chutnaly krevety s česnekem, chobotničky a houby. Všechno bylo okořeněné. Snědli jsme to všechno a byli jsme akorát tak sytí. Dokonce i můj milý si pochutnával a to je co říct, protože on jinak nemá rád mořské plody. Kuchař to dokázal všechno báječně uchutit. Přiťukli jsme si sangrií na šťastný návrat z Mascy. Mám ráda sangrii. Zpátky na pokoj jsme došli už hodně unavení, a tak hned hajdy do hajan.