Dostávám se pomalu s vyprávěním o našem putování kolem Mont Blancu ke konci. Středa 9. srpna byl pro nás snad nejnáročnější den z celého přechodu. Zdolali jsme nejen obrovské převýšení, ale také neuvěřitelně dlouhou vzdálenost. Na začátku dne jsme vůbec netušili, kde večer skončíme. Bylo nám ale už celkem jasné, že do cíle určitě ještě nedojdeme.
Noc v Tré-le-Champ byla kupodivu teplá. Říkali jsme si, jak je to zvláštní, že ve Francii nám snad nikdy nebyla zima, ale v Itálii a ve Švýcarsku bylo o poznání chladněji. Určitě to je ale dané hlavně nadmořskou výškou. Dopoledne jsme vyráželi jako vždy poslední, ale když se zamyslím, tak jsme na tom ten den nesmírně „vydělali“. Prostě jsme díky tomu měli na cestě daleko hezčí počasí než ti, co vyrazili brzy ráno. To jsme však zjistili až v pozdních odpoledních hodinách. Věděli jsme, že na tomto dnešním úseku nás má čekat jeden žebřík. Slyšela jsem od jedné české cestovatelky, že ten žebřík je nenáročný a zvládne ho každý. Jenže realita byla poněkud jiná.
Hned zezačátku nás čekalo stoupání z 1400 m.n.m. do nějakých 2100 m.n.m. Šlo se nám celkem v pohodě, protože jsme byli odpočatí, ale pak jsme se dostali k úseku s žebříkem, kde jsme zpomalili. Vlastně jsme se před ním úplně zastavili, protože jsme se dívali na to, jak jiní lidé lezou nahoru, nebo slézají dolů. Zjistili jsme, že se nejedná jen o jeden žebřík, ale o několik žebříků, které na sebe pozvolně navazují. Také sklon byl dost jiný než na obrázku v mém průvodci. Každopádně už jsme byli hodně vysoko a cesta jinudy ani nevedla, všude kolem nás byly strmé skály. Trochu jsem se bála. Museli jsme si složit hůlky a dát je do postranních kapes u batohu, abychom měli volné ruce. Vzali jsme si taky hořčík, abychom se předtím posilnili. Myslím, že mi při zdolávání těch skal hodně pomohl. Vylezli jsme tři na sebe navazující žebříky, ale tím to nekončilo. Následoval úsek s řetězy, a pak dalšími žebříky. Snažila jsem se nedívat se dolů pod sebe, ale jen nahoru. Nejhorší bylo to, že mezi šprušlemi a skálou nebylo moc prostoru a my měli mohutné pohory, takže jsem musela stoupat po špičkách. Zbytek nohy tak zůstával ve vzduchu.
Úplně dole jsme viděli maličké město Argentiére a naproti na druhé straně pohoří s Mont Blancem topícím se v mracích. Byl to pro mě určitě nejnáročnější úsek a vydali jsme určitě velké množství adrenalinu. Oddechla jsem si, když jsme došli na bezpečné místo, z kterého už se nedalo nikam spadnout. Nacházeli jsme se na rozcestníku Téte Aux Vents a k jezeru Lac Blanc to bylo ještě 45 minut. Předtím jsme několikrát rozmýšleli, zda to máme vzít přes toto jezírko. Na fotkách vypadalo krásně, nicméně by se nám cesta protáhla tak o 2-3 hodiny a museli bychom ještě více stoupat, a pak klesat. Což o to, fyzicky bychom to dali, ale věděli jsme, že máme před sebou ještě spoustu kilometrů a netušili jsme, kde ten večer skončíme. Chtěli jsme dojít co nejdál. Toto by nás zpomalilo. Pak jsme také viděli na mapě, že k jezeru vedou další žebříky. Rozhodovali jsme se celkem dlouho, ale nakonec jsme k jezírku Lac Blac nešli. Mám zkušenost, že nic se nemá přehánět, protože pak většinou dojde na nějaký větší průser. A my jsme si ten den užili adrenalinu na žebřících až až. 😀
Začali jsme tedy pomalu sestupovat k chatě La Flégere. Napojili jsme se na veliký lyžařský areál. Vedlo tudy několik cest, ale krajina byla bohužel zničená tím, jak tu museli vykácet stromy kvůli sjezdovkám. No ale aspoň se šlo pohodlněji. Mysleli jsme si, že si něco dáme u jedné z chat na La Flégere, ale měli to tu neskutečně předražené. Bodejť by ne, když se sem každý nechá vyvést lanovkou. Připadalo nám to tu strašně komerční. Dostali jsme ale dobrý nápad. Sedli jsme si níž k jezírku, které nejspíš slouží v zimě pro úpravu sjezdovek. Stálo tu několik dřevěných laviček a stolů pro pocestné, tak jsme nasadili tempo, abychom se k tomu našemu vyvolenému stolku dostali včas a nikdo nám ho nezabral.
Namazali jsme si chleba s paštikou a vypili vodu. Moc nám to bodlo, byli jsme už vyhládlí. Protější hory se odrážely na hladině jezera, tak jsem je fotila. Koupání v tom jezeře bylo ale zakázáno. Dokonce kolem bylo ohrazené. Začala nám být trochu zima, a tak jsme se vydali opět na cestu. Hledali jsme kolem chat nějaké pítko s vodou, ale marně. Měli jsme ještě trochu vody v lahvi, tak jsme si řekli, že snad načepujeme na dalším stanovišti. Netušili jsme totiž, že vodu už jen tak někde nepotkáme. Šli jsme po vrstevnici pěknou stezkou a naproti nám najednou slyšíme nějakou hudbu, která se line lidem z mobilu. Když se k nám přiblížili, zjistili jsme, že to jsou dvě vysmáté Češky, které si pouští písničku Prachovské skály od Ivana Mládka. Jak příhodná písnička sem do Alp. 😀 Tak jsme je hned s radostí pozdravili a ony byly překvapené, že jsme prý první Češi, které tu potkaly. Měly radost, že někdo poznal tu jejich písničku.
Pokračovali jsme dál a dál a začínali jsme být celkem unavení. Voda nikde, ani žádné korýtka s tekoucí vodou, na která jsme byly zvyklá podél pastvin. Bohužel nikde žádné pastviny tady totiž nebyly. Ani potůčky. Viděli jsme na mapě studánku, ale když jsme k ní přišli, zjistili jsme, že se jedná o stoku. Voda tu stála a měla zahnědlou barvu. Hned jsme pití z ní zavrhli. Před námi byly další lanovky, doufali jsme, že až se dostaneme k horní stanici, tak si tam vodu načepujeme. Bylo už pozdní odpoledne a lidí kolem nás ubývalo. Došli jsme až na místo, kde končily dvě lanovky, ale nikde nikdo. Seděli tu jen dva chlápci uvnitř obsluhovací kabiny lanovky, kteří se to tu chystali zabalit. Poblíž jsme viděli restauraci, ale ta měla zavřeno a fungovala nejspíš jen v zimě. Pak tu byla budka infocentra, ale taktéž byla celá zabedněná. Chlápci z obsluhy vypadali dost nekomunikativně. Viděli jsme v dálce tři kluky, kteří řešili určitě podobný problém jako my, na ně zaťukali a ptali se jich na vodu. Ti ale jen zavrtěli hlavou, že neví. Pak ti údržbáři lanovky odjeli autem někam do háje. Podívali jsme se ještě jednou do mapy a asi tak o půl kilometru pod těmito lanovkami měla být ještě jedna lanovka. Můj milý se tam vydal a já čekala nahoře s batohy před budkou infocentra. Mezitím došli kluci ke mně a ptali se mě hádejte na co… na vodu. Říkala jsem jim, že nevím, že máme stejný problém. O kus níž má být další lanovka, tam možná voda je, ale nevíme, zda je tam něco ještě otevřené. Překvapilo mě, že kluci zvolili úplně opačný postup, než jaký jsme zvolili my. Vyprázdnili svou jedinou flašku s vodou do poslední kapky, a pak si sedli a rozmýšleli, co udělají dál.
Byla jsem napnutá, jak můj milý pochodí. Přišel asi za 20 minut. Za zády schovával vítězoslavně téměř plnou lahev s vodou. Říkal mi však, že to bylo za minutu dvanáct. Lanovku už zavírali a málem ho už nepustili na záchody načepovat si tu lahev. Prý mu říkali, že ta voda není pitná, ale on jim odpověděl, že to nevadí. Každopádně ta voda vypadala úplně v pohodě. Přesto jsme si řekli, že ji radši převaříme, než ji vypijeme. Mně zbývalo v druhé lahvi tak pět doušků, ale šetřila jsem s nimi. Prý k lanovce ještě běželo hodně lidí, kteří ji chtěli stihnout a svézt se do Chamonix. Už je málem nepustili. No stihli to, ale bylo to o prsa. Rozmýšleli jsme, co dál. Bylo kolem 18:30 hodin. Kluci, kterým taky došla voda, se rozhodli sejít dolů do města. Dva lidi šli nahoru, ostatní tak nějak vyčkávali u lanovky, ale bylo nás tam málo, tak do 8 lidí. Jinak nikde nikdo. Dalším záchytným bodem na trase měla být hora Le Brévent. Před námi ale opět strašný krpál. Sice vedla k Bréventu zkratka, ale byla oficiálně zavřená, protože tam hrozilo nebezpečí sesuvu kamenů. To jsme rozhodně nechtěli riskovat. Posilnili jsme se müsli tyčinkou a já jsem zavelela, že mám ještě energii jít dál. Tak jsme šli nahoru. Motivací také bylo krásné počasí. Sluníčko se prodralo mezi mraky a krásně nám osvětlovalo cestu. K tomu nám začal dělat společnost majestátní kamzík. Šel s námi po turistické značce asi půl hodiny. Říkali jsme se, že nám chce ukázat cestu a že nás povzbuzuje. Jako by na nás volal: „No tak, pojďte za mnou, neflákejte se!“
Kamzík na jedné ze zákrut uhnul z trasy, tak jsme se s ním rozloučili a šli dál. Byli jsme úplně sami. Můj milý viděl v dálce ošklivou špičku s plošinou a říkal, že doufá, že to není ten Le Brévent. No samozřejmě, že to byl on! Dole pod námi se už města halila do tmy, ale my měli nahoře ještě krásně slunečno. V sedle Col du Brévent jsme si šlápli na sníh. Cesta vedla po velkých kamenech, řídili jsme se pak už jen žlutými tečkami. Někdy jsme museli jít po čtyřech. Párkrát jsme trošku omylem uhnuli a jednou jsme se malinko vraceli. Sluníčko pomalu zapadalo a ty hory dostávali neskutečný nádech tajemna. Měla jsem pocit, jako bychom v ten okamžik byli v této krajině úplně sami. Štíty několikatisícovek vypadaly tak majestátně a přitom klidně. Mraky na protějším svahu, kde se skvěl i Mont Blanc se pomalu rozpouštěly. Na únavu a žízeň jsem najednou neměla myšlenky. Prostě jsem to úplně potlačila. Viděli jsme pak zase další kamzíky. Maminku s děťátkem. Pak další rodinku. Poskakovalo jich tu fakt hodně a ani se nás nebáli. Říkala jsem mému milému, že pokud půjdu pomalu, tak zvládnu snad všechno, ale hlavně, aby tu už nebyl další žebřík. Na ten už bych sílu prostě neměla. Jenže asi dva kilometry před Le Brévent se tu ještě jeden objevil. Potvora! Když jsme se k němu však přiblížili, tak jsme zjistili, že není moc prudký… že by to snad i bylo v pohodě. A pak nám to došlo! Všichni lidi, kdo mluvili na TMB o žebříku, mysleli tento žebřík. Ne ty předchozí hrůzy, po kterých jsme museli šplhat. Ano, tento žebřík byl fakt v pohodě. Měli jsme však radost, že není adrenalinovější, protože jsme za ten den už byli pěkně vysílení.
K úplnému vrcholu Le Brévent to asi bylo od rozcestníku 500 metrů. Můj milý zvažoval, zda tam jít, jestli to má smysl. Říkala jsem si ale, co kdyby tam náhodou byla voda. Tak jsme vyšli až nahoru k horní stanici lanovky. Vše tu bylo zavřené, restaurace, záchody, lanovka. Ale byl tu hezký pohled do krajiny. Mont Blanc už byl vidět celý, jen pár chomáčků mráčků se nad ním vznášelo. Sešla jsem i na vyhlídku s podlahou z mříží, což bylo jen pro ty, co nemají závratě. Vydržela jsem tam jen chviličku. Tady u lanovky jsme narazili asi po dvou hodinách poprvé na člověka. Jeden muž s batohem, který se pak držel kousek před námi a fotil kamzíky. V dálce jsme viděli jezero Lac du Brévent a to jsme věděli, že už je to v pohodě, protože kolem jezera jsme zahlédli i pár stanů. My jsme však chtěli dojít až k chatě Refuge de Bellachat. I poblíž ní se dal postavit stan. K jezeru vedla totiž dost krkolomná cesta, a tak jsme šli raději po hřebeni. Už se pomalu stmívalo. Protější svah s Mont Blancem hrál všemi barvami a v té chvíli i můj milý musel uznat, že jsme dnes udělali moc dobře, když jsme vyrazili na cestu až později.
Poslední kilometr jsme šli fakt pomaloučku, už mě bolela dost kolena, takže jsem se opírala o hůlky co nejvíc to šlo. Konečně jsme zahlédli ve svahu chatu Bellachat. Ještě než jsme si postavili stan, jsme se šli optat do chaty na vodu. Zaklepali jsme rovnou na kuchyni. Řekli nám, že tu mají pouze balenou vodu a to 1,5 litru za 7 EUR. Byla to ta nejdražší voda, jakou jsem si kdy v životě koupila, ale jinak to nešlo. Přitom jsem viděla, že tu mají normálně i kohoutek v té kuchyni… ale kdo ví, třeba ta voda fakt není pitná. Řekli jsme si prostě, že to je místo poplatku za stanování. Jaká úleva pro nás byla pořádně se napít….. Viděli jsme, že ostatní poutníci pili ze stejných lahví jako my. Inu každý tu zřejmě řešil problém jménem VODA.
Našli jsme si hezké místečko v závětří a za svitu baterek postavili stan. Uvařili jsme si ještě z vody, kterou můj milý nabral na lanovce, instatní těstoviny. Byla jsem tak unavená, že jsem sotva zvedla lžíci a dopravila ji do pusy. Venku byl neuvěřitelný klid. Kolem nás tu stálo pár stanů, ale každý měl svoje soukromí. Přímo naproti nám trůnil Mont Blanc. Když jsem se podívali na oblohu, bylo nad námi spousta hvězd. Nikde nerušil tu krásu světelný smog. Zalehli jsme do spacáku a hned jsme usnuli. Předtím jsem ale ještě dostala velkou pochvalu od mého milého za to, jak jsem ten den zvládla. Prý byl dost překvapený, že jsem měla tolik energie. Ušli jsme určitě přes 20 kilometrů, ale hlavně to stoupání k tomu bylo výživné!
Když jsme se ráno probudili, obloha byla jako vymalovaná. Vykoukla jsem ze stanu a nevěřila jsem vlastním očím. „Dobré ráno, Mont Blancu!“ 🙂 Proti nám zářil v celé své kráse. O takovém výhledu jsme si nikdy nesnili.
Protože jsme neměli moc vody, tak jsme se rozhodli, že si k snídani dáme jen müsli tyčinku. Ani čaj jsme nevařili. Už jsme se těšili, až dorazíme do Les Houches a dáme si tam něco dobrého. Když jsme začali balit, zastavila se u nás místní ochránkyně přírody a upozornila nás, že stan musíme mít sklizený do 9 hodin. Taky nás poprosila, ať se zaregistrujeme na stránkách přírodního parku, který se tu všude kolem nachází. Byla moc milá a popřála nám hezký den. Takto obcházela všechny stany. Viděli jsme, jak odhodlaně šplhá po skalách mimo trasy jako kamzík. Určitě je ale zkušená a znalá.
Sice nás čekalo asi 5, nebo 6 kilometrů, ale i tak nám to zabralo asi 3 hodiny. Jsem ráda, že jsme si to klesání nechali až na další den. Potmě by tudy jít bylo nemožné, to bychom se tu brzy přerazili… Z 2 200 m.n.m. jsme museli klesnout do cca 1 000 m.n.m. V protisměru jsme potkávali lidi, kteří TMB teprve začínali a šli po směru hodinových ručiček. V duchu jsme je litovali. Bylo zajímavé, že skoro pokaždé když někdo prošel, tak silně voněl. Ještě se nestačil zapotit. Zato my jsme byli celkem slušně špinaví a smradlaví. 😀 Po cestě jsme potkali pár míst s řetězy, nebo stupátky. Občas jsem musela odložit hůlky, protože se mi zasekávaly mezi kameny. Už jsem se těšila na to, až přestaneme klesat, ale nemělo to konce. Pak jsme ještě museli projít kolem sochy Krista, u které zrovna probíhala bohoslužba. Počkali jsme, až ten obřad skončí. Turistická trasa totiž vedla přímo kolem a my nechtěli nikde překážet.
Konečně jsme došli k nádraží, přešli most přes řeku a stanuli v centru Les Houches. Bylo strašné vedro. Zahlédla jsem hned cukrárnu, kterou jsme se nechali zlákat a dali jsme si tam kolu a dva zákusky. Ostatní na nás koukali trochu divně. Byli vypulírovaní a bez větších zavazadel. Ale nám to bylo šumák. Dumali jsme nad tím, kde že se nachází ona brána, která značí konec i začátek TMB. Nakonec jsem přišla na to, že by měla být u kostela. Tak jsme se tam pak vydali podívat. Opravdu jsme ji našli, ale není moc nápadná, dá se lehce přehlédnout. Hurá! Řekli jsme jednomu mladíkovi, aby nás vyfotil. Vtipné bylo, že ten kluk se usmál a povídal, že nás zná… že to jsme přece ti, co spali poblíž italské chaty Bonatti. Ehm. Takže přeci jen nás někdo viděl a dokonce si nás pamatuje. Naše nejhorší noc v rozbořené pastoušce. Řekla jsem mu, že to bylo naše nejstrašnější místo, kde jsme spali. Ale jinak že to bylo jiné dny v pohodě. Tak se smál, vyfotil nás, a pak odešel. Vrhli jsme se pak na pítko s ledovou osvěžující vodou. Každý jsme vypili přes litr. Pak jsme využili otevřených záchodů. Byli jsme rádi, že jsme v civilizaci. 🙂 Naše autíčko bylo zaparkované ještě o trochu dál, tak jsme si řekli, že se podíváme do místního supermarketu a koupíme domů nějaké suvenýry, případně že si koupíme i něco k jídlu. Modlili jsme se, ať naše autíčko bude na místě, na kterém jsme ho před necelými deseti dny nechali. A ať nemá botičku!
Uffff, spadl nám kámen ze srdce, když jsme spatřili našeho modrého Kocourka. Bez botičky! Měl papírek za stěračem, na kterém stálo francouzsky a anglicky, že parkuje na zakázaném místě, ale jinak byl úplně v pořádku. Tak jsme si papírek hezky založili na památku, přezuli jsme se a vyjeli směrem do Chamonix. Měli jsme v plánu zajít do nejbližšího bazénu, kde bychom se pořádně umyli a prohřáli naše ztuhlé svaly ve vířivce. Nejbližší koupaliště jsem našla právě v Chamonix ve velkém sportovním centru. Trvalo nám dlouho, než jsme našli parkoviště, kde by se neplatilo a kde by bylo volno. Jednou jsme odbočili špatně na kruháči a museli se vracet. Ale nakonec jsme zaparkovali v dochozí vzdálenosti od sportoviště. Koupaliště bylo celkem plné, ale nám to bylo jedno. Co nás oba překvapilo bylo to, že tam všude měli nápisy, že je zakázáno se sprchovat bez plavek. U nás v ČR naopak všude chtějí, aby se člověk sprchoval bez plavek, ale tady jsou asi nějací hákliví. Ale i přes plavky jsme se tedy obstojně umyli. 😀
Koupaliště má vnitřní a venkovní část. My jsme pobývali jen v té vnitřní. Venkovní bazén vypadal hezky, ale když jsme šli ven, usoudili jsme, že tam je poněkud chladno a pohled na ledovec nad námi nám na teplejším pocitu nepřidal. Naopak. Tak jsme nejvíc času strávili ve vířivce, která byla nejteplejší, ale kde občas řádili nějací nevychovaní kluci. Zaplavali jsme si i ve vnitřním bazénu, byli jsme však prostě nějací promrzlí, takže jsme za chvíli skončili zase ve vířivce. 🙂 Sauna byla za příplatek, což jsme zjistili až pozdě, ale i za to vykoupání jsme byli moc vděční. Vrátili jsme se pak do auta pro jídlo. Viděli jsme cestou pěkný rybníček, tak jsme u něj povečeřeli. Křupavé pečivo, kozí sýr, masíčko, mňam. Připadali jsme si jako znovuzrození.
Můj milý pak řídil. Jeli jsme směrem do Švýcarska a prvních pár kilometrů nám byla ta místa, kterými jsme projížděli, moc dobře známá, protože jsme jimi před pár dny procházeli. Byly to Tré-Le-Champ a Trient. V duchu jsme vzpomínali na to, co jsme tam prožili. Pak jsme se odklonili dál na sever. Bohužel jsme ve Francii benzínku nezastihli a v Chamonix nám stávkovala karta, tak jsme museli nabrat trošku nafty ve Švýcarsku. Ale jen malinko, aby nám to vystačilo, až přejedeme hranice. Naším cílem bylo jedno městečko…překvapivě opět ve Francii. Tam jsme ale ten den už nedojeli. Museli jsme přejet totiž nejdřív přes celé Švýcarsko. Zastavili jsme kolem 22. hodiny na jednom odpočívadle, rozložili matraci a usnuli. Celkem jsem si užívala, že jsem nemusela stavět už stan. 😀
Teď to vypadá, že moje vyprávění končí, ale není tomu tak úplně pravda. Do našeho návratu do Čech zbývají totiž ještě 3 dny. Tour du Mont Blanc však byla už za námi. Už byla minulostí. Shodli jsme se na tom, že jsme rádi, že jsme ten poslední úsek nevzdali. Navzdory tomu, že jsme měli ten velký problém s vodou…. Spousta lidí prostě sešla dolů předčasně do Chamonix. Přitom se připravili o jednu z nekrásnějších etap té trasy! Jsem taky šťastná, že jsme mohli nocovat přímo před Mont Blancem, že jsme si vychutnali pořádně poslední večer a nikam nespěchali, navzdory tomu, že cíl byl ten den už celkem blízko.
Vůbec jsem ráda, že jsem se rozhodla tento trek jít a že můj milý šel do toho se mnou. Je ten nejúžasnější parťák na cesty, jakého jsem si mohla přát!!! Několik věcí je jinak, než se všude tvrdí, tedy: 1. V Itálii nejsou přátelští na chatách, když je požádáte, jestli můžete u nich přespat. Netolerují stanování poblíž chat. 2. Žebříků na trase je více, ne jen jeden, ale je fakt, že se těm masakrálnějším můžete vyhnout – zpětně jsem zjistila, že si to lidi obešli spodem přes Argentiére, a pak se nahoru napojili nějakou neoficiální cestou. My však šli oficiální TMB a ta má žebříků opravdu víc než jeden. 3. Od Tré-le-Champ je nutno myslet na dostatek vody, protože na trase žádná nebude. S tím jsme opravdu nepočítali, ale to většina lidí pocítí až když je v terénu. Trasu, kterou jsme šli, jsem měřila na mapách a můžete si ji prohlédnout tady. Je to 164 kilometrů a trvalo nám to celkem ujít 9 dní a 22 hodin. Shodli jsme se mým milým, že celý trek není zas až tak náročný třeba oproti Vysokým Tatrám. Cesty jsou zajištěné, kromě toho úseku s žebříky jsem neměla snad ani nikde závratě. Také je fajn, že téměř každý den narazíte na větší, nebo aspoň menší civilizaci, kde můžete doplnit zásoby, případně ošetřit „bolístky“. 🙂 TMB se stala pro nás inspirací pro další cesty. Asi bych ji znovu nešla celou, chci si nechat v sobě ten první nejsilnější zážitek, ale láka mě třeba trek Chamonix-Zermatt, který je však ještě o trochu delší a náročnější. Tak třeba někdy příště se zase odholáme. 😉
