Přidávám další článek, který se nepřímo vztahuje k našemu výletu spojenému s TMB. Po skončení našeho putování jsme měli ještě dva dny k dobru, a tak nás napadlo se po cestě ještě někde stavit. Dali jsme na doporučení našeho kamaráda, který nás nalákal na legendární muzea v městečku Mulhouse. Měli jsme hned na výběr ze dvou muzeí. Jedno se vztahovalo k autům a druhé k železnicím. Dlouho jsme váhali, kterému dáme přednost. Bylo nám jasné, že obě muzea nestihneme.
V pátek jsme se probudili na klidném odpočívadle naproti velkému jezeru. Byli jsme ve Švýcarsku u jezera La Sarine. Obloha byla jak vymetená. Podivovali jsme se nad tím, jaké malé kopečky tu mají. Ty tam byly velké štíty Mont. Blancu. Posnídali jsme u auta a vydali se dál na cestu. Chtěli jsme se stavit ještě v Coopu, případně v Migrosu, abychom koupili domů nějaké dárky… nejen pro ostatní, ale i pro sebe. Nakonec jsme se stavili ve Fribourgu. Zezačátku teda byl adrenalin zaparkovat v nízké podzemní garáži, ale vešli jsme se dovnitř. Sice to bylo o fous, ale naštěstí jsme se nikde nezasekli. Koupili jsme Rivelly, lahodné čokoládové brunche a dva levandulové medy. Pak jsme si dali ledovou kávu a žasli jsme nad tím, jak veliké kelímky s kafem tu prodávají. Řekla bych, že to bylo skoro půl litru. Moc nás to osvěžilo! Pokračovali jsme dál. Museli jsme projet celým Švýcarskem. Ono to z Chamonix do Mulhousu bylo asi 300 kilometrů. Navíc jsme jeli po okreskách a přes různá městečka a vesnice, takže cesta ubíhala pomalu. Ale nevadilo to. Aspoň jsme se mohli kochat.
Do rozpáleného Mulhousu jsme přijeli později odpoledne. Musím pochválit mého milého, který statečně řídil v centru Basileje a ani jednou jsme se tam neztratili. Provoz v Basileji byl fakt strašný. Původně jsme se tu chtěli podívat po městě, ale nakonec jsme to vzdali a byli jsme rádi, že jsme z toho mumraje odjeli. Naproti tomu Mulhouse působil klidně, až poněkud ospale. Zaparkovali jsme na obřím parkovišti a vydali se do centra. Měli jsme celkem hlad, tak jsme přemýšleli, že se zajdeme někam najíst do restaurace. Opustili jsme drahé Švýcarsko, tak by tu ve Francii ceny mohly být zase přívětivější. To jsme netušili, že najít otevřenou restauraci bude velký oříšek. Připadalo nám totiž, že je město jaksi vylidněné. Všechny obchody tu byly zavřené, na ulici jen pár lidí. Pouze na hlavním náměstí Place de la Reunion bylo trochu živo. Podívali jsme se do chrámu sv. Štěpána, kde mého milého zarazila muslimská hudba. Mno je to fakt trochu divný. Pak nám došlo, že tu je výstava o archeologických vykopávkách v Egyptě, tak proto tu asi hrají tuto hudbu. Ale stejně se mi ta hudba a i ta výstava sem moc nehodily. Katedrála byla sama o sobě hezká. Na náměstí jsme sice pár restaurací zahlédli, ale nikdo neměl před sebou jídlo. Všichni lidé jen něco pili. Řekli jsme si tedy, že si dáme aspoň někde zmrzlinu. Slunce totiž pražilo, takže svlažení by nám bodlo. Jenže jsme narazili pouze na jeden jediný stánek se zmrzlinou. Hledali jsme další kavárny, cukrárny apod., ale nikde jsme nenašli nic kloudného. Tak jsme se vrátili k tomu stánku a dali si tu napůl velkou točenou zmrzlinu. Předtím jsme tedy ještě hledali všude možně WC, nakonec jsme se propašovali do vedlejší pekárny, kde měli WC v 1. patře. Aspoň nikdo nic nenamítal. Byli jsme překvapení, jak málo to tu žije. Člověk by řekl, že v pátek večer tu budou proudit davy a bude se slavit nastávající víkend, ale opak byl pravdou. Lidi trávili páteční večer asi úplně jinde.
Můj milý navrhnul, abychom se podívali ještě na jiné náměstí, kde pro změnu stál kostel sv. Štěpána. 🙂 Také byl otevřený, tak jsme nahlédli dovnitř. Na náměstí byla pěkná fontánka s želvičkami a na kmeny stromů někdo naháčkoval pestré dečky. Viděli jsme jednu kavárnu, ve které sedělo pár lidí, ale jinak nikde nic. Restaurace, které tu podle mapy měly být, byly všechny zavřené. A tak jsme se vydali zase k autu. Nakonec rychlý hrnec uvařený na plynové bombě to jistí, že? 😀 Asi jsme se moc těšili na to jídlo. Na parkovišti jsme si nejdřív spletli naše autíčko, já šla k jinému. Někdo tu měl úplně stejné auto jako my. Teda zdálky bylo stejné, ale zblízka jsme zjistili, že je v daleko horším stavu než to naše… Peugeotů tu jezdí spousta, inu náš Kocourek tu byl doma. Tady by se určitě na něj našla spousta náhradních dílů. Nechtěli jsme spát na tom velkém parkovišti ve městě. Jednak se tu pohybovala různá sorta podivných lidí, druhak to tu bylo celkem nehezké, rozpálené a betonové. Zároveň jsem toužila se někde vykoupat. Dalo mi docela práci najít něco poblíž, kde by to bylo klidnější a kde by se nacházela i možnost koupání. ale podařilo se. Našla jsem místo jménem Sohle. Ani v aplikaci Par4night, kterou jsem začala používat, to nebylo vyznačené, tak jsem se jen modlila, aby to tam bylo aspoň trochu pěkné. A bylo. 🙂
Vzápětí jsem pochopila, proč to tu není v Park4night značené. U příjezdu na parkoviště stojí brána, která má na výšku asi necelých 2,5 metrů, takže jsem musela vystoupit a kontrolovat, jestli se vejdeme. A vešli jsme se. 🙂 Nicméně karavany a větší auta by už měly problém. Zjistili jsme, že tu je spousta muslimských rodin, kteří tu piknikují a dovádějí u vody. My jsme zaparkovali kousek stranou. Můj milý měl hlad, tak začal připravovat večeři a já se šla smočit do jezera. Ne že by bylo úplně čisťoulinké, ale ušlo to, zeleň jsem taky neviděla. Trochu jsem plavala, a pak se šla osprchovat studenou vodou. Hlavně že jsem ze sebe smyla ten pot po celém dni. K večeři jsme tedy měli instantní těstoviny, nedalo se nic dělat, ale už jsme byli zvyklí z TMB jíst skromně. V duchu jsem se ale těšila, až si zajdeme v Česku někam na jídlo. Z dálky se linula muslimská hudba a vůně grilovaného masa. Opodál stálo auto a nějací dva chlápci tam něco pořád řešili. Pak se tam sjeli další chlapíci. My jsme však zabednili okýnka našeho Kocoura, zavřeli se před celým venkovním světem a ulehli. V noci se pokazilo počasí a trochu poprchávalo. Pořád jsme přemýšleli nad tím, zda dát přednost vlakům, nebo automobilům… Až druhý den ráno jsme to rozsekli.
