Protože se zajímám o 2. světovou válku, nemohli jsme během našeho pobytu v Gdaňsku vynechat Westerplatte, kde vypukla 2. světová válka. Právě na tomto místě zaútočili poprvé Němci na Polsko 1. září 1939. Probíhaly zde těžké boje. Navzdory německé převaze zdejší polští obránci dokázali vzdorovat 7 dní. Pak se museli vzdát, protože jim došla munice. Náročné totiž bylo sem dopravovat novou munici, poloostrov byl totiž takřka odříznutý od zbytku pevniny.
Přemýšlím, jak bych teď toto místo popsala…. Vydali jsme sem, když byl v Polsku státní svátek, takže sem přijelo hodně lidí. My jsme sem jeli autobusem z centra a cesta trvala asi 40 minut. Jede se přes přístav a průmyslové části Gdaňsku, takže to určitě není na žádný pěší výšlap. Možná tak ještě na kole se sem dá také dojet. Oceňuji to, že tu mají celkem dost informačních zastávek, asi 3, nebo 4 skupiny tabulí, na kterých se dozvíte spoustu informací o historii tohoto místa. Mě překvapilo, že Westerplatte bylo zároveň dříve lázeňský resort. Viděla jsem dokonce fotku, jak se lidi cachtají v moři a poblíž už se promenádují vojáci. Jak zvláštní. Lázeňství pak z tohoto místa se začátkem války úplně zmizelo. Hlavním cílem všech lidí byl veliký památník, který je v tomto článku níže (není to hned ten na první fotce). Ten památník na první fotce je věnován konkrétním lidem – vojákům, kteří na Westerplatte zahynuli. Ten větší špičatý památník dále je věnován obětem 2. světové války a připomíná svými nápisy i další důležitá místa, která se stala terčem německých útoků např. Dunkerque.
Podél pobřeží je chodníček a dá se dojít procházkou až k onomu špičatému památníku. Fakt, že tu bylo tolik lidí, bohužel na atmosféře tohoto místa nepřidal. Ba naopak. Připadalo mi, že tu chybí veškerá úcta k těm našim předkům, kteří tu zemřeli. Pieta. Vzpomínka. Štrůdl lidí si to promenádoval k památníku, uřvané děti s driblujícím míčem tomu dávaly ještě více na frak. Nehledě na ty pojízdné stánky nabízející nejen občerstvení, ale i suvenýry s motivy 2. světové války a samotným památníkem. Nemám ráda takovou turistiku a připadá mi to smutné. To je taky důvod, proč radši cestuji a poznávám místa, když je ještě zima. Jsem tam většinou sama a můžu si to vše více vychutnat.
No ale tak zpátky na Westerplatte. Jedna budova, kterou nezřítili, se trošku zachovala. Respektive její trosky, do kterých můžete na vlastní nebezpečí i vstoupit. My jsme to riskli. Je to působivé. Jednalo se o administrativní budovu, na kterou byla shozena bomba. Člověk aspoň na ždibíček okusil, jaké to muselo být strašné dopuštění, když se bombardovalo celé město. Nic nebylo tak, jak má být. Strop se propadl, schody se zřítily, betonové bloky se rozpadly na kusy… musela to být teda hrozná rána!
Pak ale člověk vyšel zpět ven z té rozbořené budovy a zase měl před sebou ten štrůdl otravných konzumentů. Všimli jsme si taky, že tu je stejně jako v Bulharsku populární nosit do společnosti teplákovky. Začali jsme v Polsku s mým milým soutěžit, kolik kdo uvidí teplákovek a v jaké nejšílenější barvě se tu tento model najde. Snad se to nedostane i k nám do Čech… ty teplákovky. Já bych si to vzala tak maximálně k televizi nebo na zahradu, ale ne do města, do společnosti… a ještě na takové místo jako je tento památník. Radši no comment.
Prošli jsme se zpátky lesíkem podél pobřeží a narazili jsme na zbytky muničního skladu, strážní věž a úkryty. Bohužel tu měli taky informační panely, ale tyto byly ze skla, které bylo zhotoveno tak nekvalitně, že každý panel popraskal. Nic moc jsme se teda o těchto místech nedozvěděli, přes popraskané sklo šel bílý text hodně špatně číst. Moc laviček u pobřeží nebylo. Někdo porušil zákaz a vydal se na písečnou pláž až k moři, ale my jsme si sedli na šutr v lesíku a poobědvali naše bagetky. Navzdory špatné předpovědi se počasí vydařilo a slunce nás hřálo. Pak jsme se vydali pomalu na autobusovou zastávku. Moc busů tu překvapivě nejezdilo, navzdory tomu, že sem proudí tolik lidí. Škoda, že sem neprotáhli železnici, koleje sem přitom vedou.
Nelituju toho, že jsem se jela na Westerplatte podívat. Má to tu jisté nedostatky, ale nejvíc mě mrzí to, že se z tohoto místa vytrácí ta úcta k minulosti. To místo za to ale nemůže, můžeme si za to my sami, jak se tu chováme. Jsem ale i tak ráda, že jsme sem zajeli.
