Jezdíme kolem něj už skoro dva roky. Dva roky se za ním ohlížíme a říkáme si, jak asi vypadá blízka. Připadá nám strašně malinký, ale ve skutečnosti musí být obr, když je vidět z takové dálky. Stojí tam tak sám, tak daleko od ostatních. Zaujme snad každého, kdo tudy projíždí. Vždycky jsem si přála dojít až k němu, sahnout si na něj, zjistit, jaký doopravdy je. Protože když ho vidím takhle v dáli, říkám si, jestlipak jsi, strome, fakt skutečný? Připadáš mi někdy jak fata morgána. Jsi jako sen..
A tak jsem se k němu jednou v podvečer vypravila. Vzala jsem to našikmo přímo přes pole. Snažila jsem se chodit aspoň v brázdách, které udělala kola od traktoru. Strom se ale pořád zdál strašně daleko.
A tak jsem se rozběhla, aby se vzdálenost mezi námi zmenšila a abych se zahřála.
Jak jsem se přibližovala, zjistila jsem, že se mi ten strom nezdá. Opravdu tu rostě pár metrů přede mnou. Sluníčko se mu houpalo ve větvích.
V jednu chvíli se za strom schovalo úplně. Po dlouhé době mě zakryl stín, stín, který vrhala koruna stromu. To světélko uprostřed mi připomínalo semafor na železničních přejezdech.
Pak jsem šla blíž..
A ještě blíž..
Strom má v koruně udělané z prken sedačky. Asi na něj šplhají myslivci a pozorují srny. Nebo si tu udělaly skrýš děti.
Konečně se ho dotýkám. Kůru má pěkně drsnou. Opírám se o jeho kmen a rozhlížím se všude kolem. To úžasné ticho kolem. Silnice je daleko. Jen vítr si pohrává s větvemi. Je zima, ale sluneční papsky mi ohřívají tvář, takže chlad necítím. Chvíli tak spočinu.
Ten večer je jasno, takže od kmenu stromu dohlédnu až na Bezděz.
Loučím se se stromem a říkám mu, že příště sem nepřijdu sama. Znám několik svých blízkých, kteří by se sem chtěli podívat. Sen, který člověk zahlídne z jedoucího auta. Sen, na který se chce nejeden podívat zblízka.
Je tak sám a přece stojí pevně a hrdě v polích.
