Za necelou hodinku začíná tajuplná prohlídka Bohnického hřbitova a protože se jí nemohu zúčastnit, připomínám si vzpomínku na den, kdy jsme se sem vydaly na procházku. Je to přesně osmnáct dní, tak věřím, že listy na stromech budou už dnes mnohem víc na zemi a že větve budou holejší. Byla jsem tu sama jen s kočárkem a zrovna v té době široko daleko nebyl nikdo jiný. Šla jsem jen po hlavní cestě až úplně na konec, kde se nachází nový hrob jakési Marty 2010-2024, což je mi záhadou, když se na tomto hřbitově už dávno nemá pohřbívat. Jinak jsou všechny hroby porostlé břečťanem a naznačují je jen zvlněné kopečky. Občas sem tam v dálce jsem zahlédla rozpadlý náhrobek. Líbilo se mi, jak sluníčko prosvítalo skrz stromy.
Když se z hlavní cesty zabočí doleva, dojde se až k pozůstatku kaple. Všude je spousta malých vyšlapaných cestiček, ale na ty bych teda nešla ani kdybych s sebou neměla kočárek. Bála abych se, že bych se někam, nebo k někomu propadla. Viděla jsem v okolí několik propadlin a hlubokých děr. Brrrr. Už jen ta představa mě děsí. Na hřbitově byl obrovský klid, až mě z něj trochu mrazilo a řeknu vám, že i během dne jsem se tu necítila úplně dobře. Jako by mě něco svíralo krk a nemohla jsem dobře dýchat. V noci bych sem určitě sama nešla. Určitě tu je „něco“ divného. Něco mezi nebem a zemí, nějaká špatná energie, pozůstatek z drsné minulosti…apod. Věřím, že něco takového existuje. Opravdu se mi ulevilo, když jsme se ocitly opět za branou hřbitova. Jsem zvědavá, jaká bude ta noční prohlídka. Můj milý a J. tam půjdou, doufám, že se vrátí v pořádku. Jsem ráda, že tam půjdou se skupinou ne sami dva. Těším se na jejich vyprávění. Tak hezkou poslední říjnovou noc!
