Pomalu sem našlapuje naše tichá průzkumnice. Stačí malý pohyb a už sebou cuká. Co tu chce? Párkrát otočí hlavou a hodí zpátečku. Je ta tam.
Objevila jsem svůj oblíbený chillout, a tak jsem si ho pustila k sepsání posledního článku tohoto roku. Taky tak rádi posloucháte chillouty?
Učím se lexikologii, ale připadá mi, že nemám hotová všechna cvičení. Asi by mě to mělo těšit, aspoň si je během sepisování připomenu.
Připadá mi, že den strašně rychle uteče a že nestíham, co jsem si naplánovala. Na druhou stranu při úplně jiném pohledu na svět to plyne hodně pomalu. Tak nevím.
Dnes jsem dostala dvě pošty. Jeden dopis a druhý menší balíček. V něm mě překvapil památník. Jupí! Po roce se ke mně vrátil. M. ho měl u sebe ve Švýcarsku. Ptala jsem se památníku, tak co, jak bylo v Basileji? Asi dobře, ještě se z něj stane památník světoběžník.
Jsem v kontaktu se svými švédskými přáteli a již nám koupili vstupenky na jednu akci, která se koná v květnu. Jsou tak laskaví. Proč mi přijde, že ty nejmilejší lidi mám vesměs jen zahraničí? A nebo se mi jen zdá? Nebo jsem nevděčná? Nebo by pouto, které mezi námi pořád je, zevšednělo? Kdybych jim byla neustále nablízku?
Nebudu hodnotit každý měsíc v tomto roce, jak to dělá teď spousta blogerů. Byla bych asi hodně negativní. Tento rok mi přinesl jeden jediný světlý punkt- Čínu. A s ní spojené vydání mé knihy. Proto se mi zaryje tento rok snad jen tímto navždycky nadlouho do paměti. Potkala jsem taky pár nových lidí, kteří mě více, či méně ovlivnili, ale to se děje snad v každém roce a lidi jsou nestálí a na spousty se časem zapomene. Stejně je to zvláštní, jakým to sítem si člověk vybírá své přátele, s kým se bude setkávat a bavit. Toto mě velmi udivuje, sama nevím, jak to dělám. Možná je to jako s Darwinovou teorií. Možná se to děje přirozeně.
Poslouchala jsem dnes pořad v rádiu, už ani nevím, jak se jmenoval. Hovořil tam jeden polský farář a mně se zalíbil citát, který tam pronesl. „Že nedostanete vždy, co chcete, je někdy obrovské štěstí.“ To jsou slova Dalajlámy. A myslím, že je to pravda. Nedokážu si představit, že by se mi vyplnily všechny mé sny. A ani to nechci. Co bych už pak dělala? Jen si tak pokládám stranou otázku, kdo rozhoduje o tom, které naše konkrétní přání se vyplní a které ne. Proč zrovna TOHLE, co si tak strašně přeju, nevyjde? A proč zrovna tohle malinké mi vyšlo? Je nahoře někdo, kdo o tom rozhoduje? Kdo říká tobě se vyplní tohle, ale tohle ti nedopřeju. To dopřeju někomu jinému. Nebo je to osud? Štestí? Kdo ví?.
A tak nám nezbývá radovat se aspoň z těch maličkostí, o kterých ani člověk občas neví, že byly jeho tajným snem. Dokud se nestanou. Jednou takovou mou velkou maličkostí jsou kočky. Nezbedná a málo vrnící Rozárka, přítulná a mazlivá Čiperka, ocáskem škubající Johanka, zákeřná a mírumilovná Gába, plachý a žlutooký Berta a dalších milión koček, které mě na tomto světě potkaly. Díky nim mám pocit, že je mi stále někdo nablízku. Ať jsem kdekoliv.
