Když přijde neznámá osoba a začne rozkládat nábytek, je lepší zavřít Kuličku do koupelny. Málokdy je Kulička vyplašená, spíš je většinou jen zvědavá. Ale aby se Kulička náhodou nepřipletla tam, kam nemá, a nebyla někde přiskřípnutá, zavřela jsem ji radši sem do koupelny. Když chlapi odešli, otevřela jsem jí a ona zpočátku velmi ostražitě vykukovala ven, než se odvážila opustit bezpečné útočiště.
Kulička je až na výjimky hodná. Hlavě teď, když jsme nemocní, je potichu a světe, div se, naučila se chodit do svého pelíšku. Po pěti měsících, co ho má! Jsem ráda, že se do něj ještě vejde a že ho užije. Jen občas tedy ji popadne chuť zahradničit, vyskočí na stůl, pak na lednici a nakonec na linku až ke stropu a úřaduje mezi květináči. To je pak náročné ji dostat odtamtud dolu. Hlavně můj milý ji odtamtud loví, a pak jí dá na zadek, protože tohle se prostě nedělá. Už jsem mezi květináči tisíckrát vysávala a tisíckrát uklízela, je to pořád dokola…
Ve čtvrtek jsem byla naposledy v práci a byl to na konci hrozný frmol. Od pondělí jsem tedy odpočítávala hodiny, protože mi bylo strašně blbě a sotva jsem držela oči otevřené a po směně jsem hned zalehla. Ale když už nastal opravdu konec a musela jsem se se všemi rozloučit, bylo mi smutno. I batoh mi včera odvezli, takže nemůžu zapnout pracovní počítač, kdybych sebevíc chtěla. Už teď mi mí kolegové chybí…