Nevím, co psát, přesto sem musím něc napsat. Přišla mi smska, že mě pozdravuje Maruša, Slovinka, s kterou jsem loni sdílela stan v Readingu. Za oknem zima, že bych se ani nedivila, kdyby napad první sníh a ve mně taky zima. Doslova i obrazně. Snažím se zahřát aspoň čajem a mikinou, ale moc to nejde. Třesu se strachem a rozčilením a uvnitř v hlavě brečím. Chci být nezávislá, na škole, na lidech, práci, na úřadech, na všem.. Chci začít někde úplně jinde. Vzít to za úplně jiný konec. Klidně jako rybář na moři, nebo prodejce náramků z kůže v Tibetu. Jenže zatím nevím vůbec nic, co bude. Nechápu, proč mě život tak zkouší. Proč když se pro něco bezmezně nadchnu, ba zamiluju, tu věc skoro hned ztratím, a pak přijde tisíce překážek, které jako by mi říkaly: A ne a ne a ne, my ti nedovolíme se tomu dál věnovat! A tak pomalu, ale jistě jde mé úsilí do kytek. A takhle to je se vším..
Píšu si seznam, co všechno podniknu, až se nebudu muset učit na zkoušky. Už tam mám čtyři položky. Nejspíš dám vale nizozemštině, protože nevidím v tom smysl studovat něco, o co se nezajímám a co mi nic neříká. Chci se věnovat tomu, co mě baví, co mě naplňuje. Definitivní rozhodnutí ale ještě nepadlo.
Chtěla jsem vyrazit do Jamu na tančírnu, ale přešla mě chuť. Už jsem tak dlouho netancovala, naposledy v Pekingu. Ani další svá předsevzetí poslední měsíc neplním, nemám na to sílu ani peníze.
Zítra je jeden z těch rozhodujících dnů. Vyrážím brzy ráno.
z deviantart.com od terozi