Ach jo. Je to těžké. A zdaleka tím nemyslím jenom Geschichte. Klidně bych se učila dějepis ještě týden, kdybych mohla zůstat ještě chvíli v blízkosti svých kamarádů a rodiny. Momentálně mám náladu takovou, že se mi nikam nechce. Nejraději bych zůstala ve svém hnízdě a nikam nevyrážela. Třeba se to ale za hodinu, za den změní. Strašně moc bych si přála, aby se teď zpomalil čas, zítra se budu loučit se třemi fajn lidmi, které nejméně 5 měsíců neuvidím. A nechci, aby nastala ta doba, kdy se sejdeme, nějaký čas spolu pobudeme, a pak se budeme muset rozloučit. Myslím, že začínám chápat, že samo těšení se na setkání je strašně pěkné. Ten moment, kdy se společně vidíte, pak v mžiku uteče. Budu se tedy snažit zapamatovat si toho co nejvíc, abych měla ty okamžiky stále v hlavě. Už teď jich hezkou řádku mám. A třeba až budu později v nějaké prekérní situaci, vzpomenu si na ně, třeba mi pomůžou.
Je těžké důveřovat úplně cizím lidem, ale někdy se holt musí riskovat. Hlavně si přeji, aby mě nikdo už teď vůbec neznervózňoval, protože tím víc se jeho nálada přenáší na mě. Naopak, povzbuzení budu teď hodně potřebovat. Beru ho všemi deseti.
