Píšu opět z české kotliny. Připadá mi, že kam přijde můj milý, tam začne padat sníh. Přijel za mnou do Nožiček a druhý den začlo chumelit. Přijeli jsme spolu do Prahy a opět se tu snáší z oblohy sníh.
Jak jsem přijela domů, zjistila jsem nemilé věci.
– Začala jsem se přecpávat. Konzumvat jídlo, které mi za ty tři týdny chybělo. Takže mám často pocit víc než plnosti.
– Nehýbu se.
– Už hodně dlouho jsem na sobě neměla sukni, šaty a celý můj šatník jaksi spí. Důvod je jasný. Nemám kam ty věci nosit. Do školy ani do práce nechodím a když přeci jen vyjdu ven, obléci si něco lepšího mi prostě za to nestojí. Viz dnešní desetivteřinová návštěva pracáku. Nebo nákup v Albertu. Vynášní odpadků. Cesta na plavání. Atd. Je jen jeden člověk, u kterého si dám ještě záležet. I když i teď na naší společné akci jsem žádnou sukni neměla, jen sportovní oblečení a kalhoty, protože do hor se v sukni přeci nechodí. Není to praktické.
Na druhou stranu jsem si dneska požitkářsky vychutnala nezdravou, ale velmi dobrou snídani u Mekáče- míchaná vajíčka s masem. Při bramborové placce jsem si vzpomněla na americké snídaně. Měli jsme přesně takové. Po třech nedělích, co jsem dennodenně měla sladkou snídani, byla míchaná vajíčka balzám na duši.
Stejně tak jsem si vychutnala návštěvu knihovny, kde jsem si půjčila pět nových knížek. Hodlám je přečíst za tu dobu, co budu ještě tady. V Německu jsem si koupila dvě knihy v němčině, pak tu mám ještě jednu knížku od Ježíška. Tyhle tři si ale schovávám na to, až budu někde jinde. Jsou to mé vlastní knihy, které nemusím odevzdávat a mohu je číst libovolnou dobu.
Práce v hostelu mě inspirovala pořádně si vyprat, vyměnit si peřinky, vyčistit plíseň z okna a vůbec. Nechce se mi moc do centra, ale asi budu muset zítra na švýcarské velvyslanectví. Prý tam mám zajít. Nechce se mi opět před někým ztrapňovat, ale na druhou stranu za poslední dva dny jsem se ve Füssenu na nádraží ztrapnila asi desetkrát, tak horší to snad být nemůže.
