Včera večer jsme úplně odpadli. Vlastně padáme na hubu už od pátku. V sobotu jsme před závodem i po něm makali jak šroubci. Ani tma nás nezastavila. Když máme nůž na krku, nedá se nic dělat. Jen je to trochu smutné, že jsme na všechno úplně sami. Jen my dva. Každý se ptá, jak to jde s domečkem, každý se diví, jak to že není ještě všechno hotové, jenže oba máme sto chutí takovým lidem odpovědět, ať přijedou, vezmou monterky a pomůžou nám. Neví, co to všechno obnáší, netuší, jaké úsilí nás to stojí. Ne každý by se v sobotu v deset večer chtěl hrabat v kompostu. Ne každý by chtěl ještě potom tahat těžké barely se dřevem ze srázu dolů. Ještě, že někdo vynalezl čelovky. Dala jsem si ten den odpoledne dvě kafe a to mě po tom závodu nově nastartovalo. Díky za to!
Včera jsme narychlo přesazovali azalku. Můj milý zlomil rýč, ou jé! Naštěstí náš soused vlastní mnohem kvalitnější rýč a azalka se brzy postěhovala o pár metrů dál mezi tuje. Stejně nevíme, jestli přežije. Do deseti minut po přesazení se spustila vánice a sněžilo bez přestání až do noci. Procházela jsem se s D. po vesnici. Když šel můj milý vrátit rýč, tak jsme se u ní prohodili. Stáli oba v té vánici dole v rokli ještě dost dlouho a povídali si. Zbývalo mi ještě uklidit ostatní nástroje, umýt nádobí…. Byli jsme rádi, že jsme si včera brzy ráno přivstali a všechno jsme nafotili.
A jak vlastně dopadl závod? Kdybych si dopředu řekla, že musím zaběhnout stejný čas jako loni v září, určitě by se mi to nepovedlo. Jenže…já jsem ten čas opravdu zaběhla úplně stejně!! I na sekundy! 32 minut a 15 vteřin – jako loni v září. I když náš jeden známý říkal, že mi to změřili špatně, že mám tak 32:13. Neskutečné! Jsem ráda, že jsem se nezhoršila, navzdory tomu, že méně běhám… Navíc jsem měla týden po antibiotikách, která mi určitě taky ubrala na síle. Jsem spokojená! Myslím, že jsem do toho dala hodně! V kopci se mi začalo chtít zvracet a před cílem jsem fakt myslela, že hodím šavli. Bylo mi dost zle. Nebojovala jsem ani tolik s dechem, ani nohy jsem neměla slabé, ale prostě mě zlobil žaludek. Naštěstí mi za 10 minut bylo už líp a za půl hodiny jsem se už zase usmívala. Kosa byla solidní. Běžela jsem nakonec v bundě, měla jsem strach z dalšího prochladnutí. Udělala jsem dobře. Dost foukalo. A veliká novinka na závěr: dostala jsem se dokonce i na bednu!! Já, dříve absolutní ne-běžkyně! Byla jsem ve stráneckém oblastním přeboru ze všech žen třetí. Odnesla jsem si malou trofejku a můj milý taktéž. Ten se dokonce umístil dvakrát, jednou na druhém místě, a pak na pátém. 🙂
Tento týden budu už jen odpočívat, maximálně si dám plavání. Běhání zdar! Soutěživého ducha tolik sice nemám, ale o to víc mi dělá potěšení sportovat jen tak pro radost.
