Myslela jsem, že už je nikdy na sebe neobleču. Zůstaly zapadlý úplně vzadu ve skříni na tom nejzazším ramínku. Jak já ty šaty nenávidím.. přitom jsou to „jen“ šaty… za nic nemůžou…a nic by se nezměnilo, i kdybych si místo nich vzala něco jiného..
A tak se po šesti letech bohužel znovu podívají na svět. Nejraději bych je rozcupovala, když by potom už nikdo nemusel umírat! Mám je vlastně i trochu v lásce, zdědila jsem totiž je po milované osobě.. Vlastně jsem je ještě nikdy neprala. Nechci. Nechci je už nikdy na sebe oblíct…ale zítra budu muset…
