Naše malé koťátko pomalu dospívá. Když jsme si ji přinesli, bylo jí něco málo přes tři měsíce a za tu dobu pěkně vyrostla. Posledních pár dní je pěkně neklidná, pomňukuje a válí se, kde může. Taky si často líže zadek. Zkrátka na ní přichází říje. Dnes jsem ji objednala na kastraci na začátek února. Můj milý se na to úplně netvářil, prý se jí zkrátí kotěcí čas, ale bohužel je to třeba. Čím víc se to bude odkládat, tím víc jí hrozí různé nemoce včetně rakoviny. Koťátka totiž mít nechceme a ani nemůžeme, protože jsme slíbili původní paní majitelce, že ji necháme vykastrovat. Nezbývá než to ještě těch deset dní vydržet. Kuli nás ruší především v noci, tedy hlavně mě, protože už tak mi dělá velké problémy usnout. Tak snad jí to pomůže a snad nezmění potom příliš povahu.
Jinak mi připadá, že poslední dny jen peru a žehlím. Ano, žehlení je novinka, dosud jsem žehlila jen hodně výjimečně pár kousků ke speciálním příležitostem. Ale vlastně to není tak špatné, když si k tomu pustím hudbu, nebo nějaký podcast. Včera jsme podnikli úmornou cestu do Plzně a já se zařekla, že už teď nikam tak daleko nepojedu. Bylo to tak hrozně vleklé a samozřejmě jsme uvízli v debilních pražských kolonách. Přijeli jsme pozdě a museli jsme čekat další 3 hodiny na chlapíka, s kterým jsme byli domluveni. Přišel až po 22. hodině. Pak nás čekala cesta zpátky, do postele jsme se dostali až po 1. hodině ráno. Připadala jsem si totálně rozložená.. 🙁 Jenže můj milý by zítra rád jel zas do Hrochova Týnce. Nestačilo mu to. Ale zařekla jsem se, že nikam nejedu. Však on to zvládne sám. Jen to musíme nějak vymyslet s navigací.