Už je tomu rok a 11 dní, co jsme si řekli ano. Zdá se mi to neskutečný, přitom se od té doby tolik přihodilo…takových průšvihů, problémů, ale i hodně radosti a mnoho společných cest. Přitom ten čas před svatbou jako by byl už hodně dávno. A to období, kdy jsme se ještě neznali, jako by pro mě ani neexistovalo.. Připadá mi, že jsme spolu odjakživa! Svatební kalendář, který jsme dostali jako dárek, už se zářím skončil, ale naše cesta pokračuje dál. Přeji si, aby byla co nejdelší… a aby nám konečně někdo přestal házet klacky pod nohy a hloubit před námi jámy jako doposud.. Řekla bych, že bychom spíš ocenili podání pomocné ruky… ale těžko se něco takového stane. Jak se zpívá v jedné písničce – máme jen sebe. Díky bohu, že se máme! Můj muž je totiž jediná pevná opora, jedině u něj mohu najít skutečné porozumění, lásku a i útěchu v těžkých časech.
