Připadá mi, že tenhle den měl nejmíň třicet hodin. Zažila jsem toho opravdu spoustu, nejvíc kočičího vrnění, bláznění a škrábání. Na chalupě mi s tou bláznivou kočičí pětkou bylo fajn. Jen Cipís to někdy přepísk a vrhal se tam, kam neměl. Sluníčko zářilo a já měla dilema- zůstat, či nezůstat. Nakonec jsem se rozhodla z více důvodů odjet zpátky do Prahy. U sousedů jsem chytala signál na net a když se mi to konečně podařilo nahodit, dozvěděla jsem se na ISu, že termín přihlašování tělocviku se posunul na zítra. To je pro vysoké školy typické.
Už dlouho jsem si říkala, že musím napsat jedněm lidem, a tak jsem konečně sedla večer k mailu, švédsky to jde pomalu, ale nakonec jsem byla na to, co jsem vytvořila celkem i hrdá.
Nikdy bych neveřila, že Ota Pavel napsal tak skvělé sportovní reportáže. Čtu o fotbalu a moc mě to baví.
Koncert v Obecním domě byl nádherný, u Mé vlasti a Novosvětské jsem přesně tušila, co bude následovat. Je to přeci jen rozdíl poslouchat doma nahrávku a vidět to naživo. Člověk může pozorovat kdy jaký hudební nástroj hraje a co hraje. Obdivovali jsme japonskou klavíristku, která hrála všechny Beethovenovy skladby zpaměti. Byli jsme tak příjemně naladěni, že jsme zůstali vzhůru až do jedné do noci. Na koncerty chci začít chodit častěji, doufám, že se nám podaří zas brzo sehnat nějaké lístky. Včera nás tam moc nebylo, jen prvních pět řad bylo hodně obsazeno-díky vouchrům. Asi se nechali zlákat především turisti. Jedno z mála pozitiv podzimu je to, že začíná opět kulturní sezona.
Cipís si vyhrál dnes u oběda s novinami. Úplně se do nich zabalil a čouhala mu z nich na druhé straně packa =)