Věděla jsem, že to přijde. Po každodenním plahočení, nošení a tahání jsem ulehla. A jsem vlastně ráda, mám aspoň čas udělat si pořádek ve věcech, mám větší čas na domlouvání, přijímání hovorů, protože mi pořád vždycky něco jinak uniká. Možná budu mít i čas na čtení, protože tomu jsem teď moc nedala. A taky třeba něco uklidím, i když ono není teď ani kam uklízet. Snad se spánek tentokrát brzy dostaví.. a nejenom u mě. Pořád myslím na ty, co tu byli před náma. Co tomu asi všemu tam nahoře, nebo tam dole říkají? Nejspíš by nás zabili za to, co děláme. Ale na druhé straně… je nějaká jiná možnost? Pomůže nám někdo? Zůstali jsme na to úplně sami, a tak se s tím musíme poprat sami. Naštěstí máme omezený čas, takže nad tím nemůžeme tolik přemýšlet. Což je moc dobře. Stačí, když se mi o tom každou noc zdá ve snu..
A vlastně tu doma nejsem tak sama. Sice mi nemůže uvařit čaj, ale pořád tu pobíhá kolem- moje máma, vlastně Rozárka.
