Udělala jsem nový rekord v moštování. I s mytím to stíhám do hodiny. Za chvíli ze mně bude profesionální moštátor 😉
Co se týče dneška, tak kromě návštěvy nemocnice a veledůležité informace, že každý Němec sní ročně 90 kilogramů masa, nic nového. Zato včera jsme si na chalupě užili spoustu kočkování a zimy. Cipís se rozhodl nás poctít svojí návštěvou. Ale přiběhl až skoro na konec, když jsme už chtěli odjíždět. Je to kočka záletná, kam vítr, tam plášť. Ne, že by vyrostl, snad jen malinko, ale když jsem ho vzala do náručí, moc dlouho mi tam nevydržel. Pořád se někam ohlížel, byl roztěkaný a neklidný. Dost zdivočel. Kde jsou ty časy, kdy byl malé rozkošné koťátko. Zato Čiperka se tulila a její vrn byl slyšet na míle daleko:) Jsem přesvědčená, že zvířata mají rozum. Pouštěly jsme slepice na dvorek a pokaždé, když jsem jim položila otázku, jedna z nich něco zakdákala. Nikdy předtím jsem si nic takového neuvědomila, až teď.. Bylo jim smutno, a tak se rozpovídaly, jak balkónové báby, co roznáší drby. Rybičkám jsme taky ulevili prosekáním ledu. Když jsme přijeli domu, říkali jsme Rozárce, jak se děsně má, že je kočka domácí, pěkně v teple a pohodlí.
Jdu si dočíst knihu o Číně, zbývá mi pár stránek a je to tak zajímavé. !
To je on. Jenom nažrat a zase zmizet.
