Před dvěma hodinami jsem se vrátila z Lipska. Cesta vlakem byla náročná, ale čtení a poslouchání mp3ky pomohlo. U nohou nám ležel obrovský pes, který si každých deset minut dával packu na mou botu a jeho panička se snažila přisunout si ho víc k sobě, což se jí dařilo jen trochu. Pes byl naštěstí tichý a vychovaný, jen prostě trochu přerostlý, za což chudák nemohl.
V Praze jsem musela potlačit chuť vystoupit z vagonu, Brno nás přivítalo mrazem, ale po sněhu ani památky. Nerozumím tomu, proč je v Německu všude bílo, kdežto hned jak přejedete hranice k nám, sníh zmizí. Jako by si někdo nahoře řekl, že naše republika už na sníh nemá nárok. Ale já jsem ráda. Aspoň jsme jaru o krok blíž. I můj nos to poznal, alergie se hned přihlásila o slovo.. a to jsme byli teprve pár hodin doma.
Dozvěděla jsem se nepříjemnou věc, tedy že spolubydlící stále ještě nemáme a nikoho zatím nemůžeme sehnat. Ach jo, jestli tohle někdy vyřešíme, tak to dojdu s někým pořádně oslavit. Už mě to utrápí k smrti.
Mimo toho jsem se dočkala ale i několik pozitiv- třeba to, že už zítra bude den Dé.. den, na který už čekám od září(října) a o kterém sním kudy chodím. O co se konkrétně jedná, ví možná jen pár jedinců, ale někdy v budoucnu to sem určitě napíšu přesněji.
Jaké bylo Lipsko? Mám pocit, že jsem jedna z těch, co si to nejvíce užili. Spousta lidí na tom vidí jen mouchy a nadává na kdekoho. Ale proč si to tedy neudělat po svém? Proč se netrhnout? Ano, jasně, že jsem se taky účastnila povinných přednášek, ale jinak jsem se nedržela skupiny a občas jsem si prostě udělala jiný program. Obdivuju svou kamarádku Petru, která se mnou chodila skoro úplnila všude. Myslím, že je člověk, který to obíhání a prozkoumávání vydržel se mnou nejdýl. Ostatní známí jsou takoví, že je to přestane bavit, nebo se vzbouří a utečou mi. Mně to nevadí, klidně si chodím sama, hlavně, když se dostanu do vytouženého cíle. Takhle jsme třebas Petrou objevily úžasnou rozhlednu uprostřed Lipska.. Cesta byla sice kluzká a blátivá, ale ten výhled nahoře pak stál za to. Na knižním veletrhu bych nebyla jeden den, ale hned tři. Nechápu, jak ostatní mohli po třech hodinách odejít. Tolik zajímavých přednášek, koncertů a výstav si přece nenecham ujít! A pak také vybírání knih.. to mi zabere nejvíc času. Vždycky vezmu do ruky tu, která mě nějak zaujme, a pak čtu text na obálce. Víte kolik knih mi takhle prošlo v pátek rukou? Pravda, autorské čtení mě moc nezaujalo. Zjistila jsem, že se většina současných knih točí kolem témat smrti, násilí, psychologické zpovědi různých osob a lásky. Z čehož ty první tři mě vůbec nenadchnou a to poslední jen občas. Takže najít nějakou dobrou knihu není snadné. Mě baví dobrodružné knihy, kde se něco děje a kde to nezačíná „tuctově“. Tož ale našla jsem si svůj okruh. Dokonce jsem si popovídala švédsky! Ano, s jednou paní z Umeå. Dokonce bydlí ve stejné ulici, jako jsem bydlela já.. představte si to!
Další bombou pro mě bylo objevení čtvrtého dílu Bartimaea. Koupila jsem si ho samozřejmě, doufám, že mu budu v němčině rozumět. Den mi už pak nemohlo zkazit vůbec nic! O cestovatelské přednášce možná napíšu zvláštní článek. Konala se včera večer a já z ní přišla okouzlená, ale taky velmi znavená.
Na veletrhu se mi líbilo potkávat komiksové postavičky z Mangy, už míň se mi líbila tlačenice v tramvaji. Oprýskané domy k Lipsku prostě patří, bohužel tam jsou vidět známky DDR ještě dodnes. Město se mi zas až tak nelíbí, pořád se v něm ztrácím.. a to jsem tam už byla před dvěma lety. Centrum je takové chaotické. Ale najdou se tam i pěkná místa a ještě mám spoustu tipů, kam bych se chtěla příště podívat. Včera jsme stihli Stasi museum. Při tom se mi tajil dech. Vzpomněla jsem si na věznici v Bautzenu. Dějiny Německa za studené války mě hodně zajímají.
Knihy, které jsem si koupila, si budu muset přečíst až o prázdninách- za odměnu. Už teď se ale na ně velmi těším!
Ten pes ve vlaku byl tedy černý, ale měl stejný kukuč jako tenhle:
z deviantart.com od Urd-chan