S listopadem se pomalu vytrácí barevný podzim a krajina se mění v nevlídnou šeď. Slunečních dní je míň a míň, ale když přeci jen jsou, snažím se aspoň chvíli strávit venku. I když jsem ospalá a bolavá a vůbec se mi nikam nechce. Každým dnem mi připadá, že se dostávám ve všem do stále většího skluzu, který nevím, jestli někdy dohoním. V pátek jsem si naplno uvědomila své chyby, které dělám čím dál tím víc a které jsou horší a horší. Nejhorší je vědět, že děláte chyby a přesto je stále opakujete, protože jste prostě slepí, vypadává vám pamět a chybí vám pravidlený trénink. Tak mě to mrzí, ale momentálně není jak se zlepšovat. Není čas a prostor studovat jazyky, dál se vzdělávat a rozšiřovat si znalosti. Strašně mě to mrzí, že to, co člověk několik (desítek) let dělal, jde do kopru. Jsem ráda za každou minutu, kdy můžu zavřít oči a spát. Jsem ráda, když se mi poštěstí jednou za 14 dní mluvit chvíli švédsky. O němčině radši nemluvím.
Dnes jsme měli hezké setkání s rodinou, včerejšek byl neskutečně vyčerpávající, že se mi večer už tak třásly ruce a všechno mi z nich padalo. Šla jsem spát kolem půl deváté. Ale dnes dopoledne jsem sebrala všechny síly a šla plavat. Na konci jsem hupsla do vířivky a když dovířila, šla jsem ještě do páry. Ta měla sílu. Zašla bych někdy i do sauny, myslím, že jsem v ní letos ještě nebyla ani jednou.
Kulička má u očiček nějakou vyrážku. Už to měla týden, tak jsem s ní ve středu jela na veterinu, aby mi řekli, co to je. Naštěstí se mi podařilo domluvit hlídání, tak jsem se tam nemusela tahat i s miminkem. Nevím, jak bych je všechny zpacifikovala v čekárně plné zvířat a lidí. Je to tam vždycky na dlouho. Prý by ta vyrážka neměla být infekční, ale dostala na to mastičku a jdeme za tři dny na kontrolu. Kéž by jí to pomohlo a nemuseli jí dělat další vyšetření. Prý to má buď ze stresu, ale nevím, z čeho by měla mít stres, nebo má nějakou autoimunitní nemoc. Snad se uzdraví, jinak se chová stejně a ani si to nedrbe. Hlavně, že ji nemusím oddělovat od naší maličké. Ono by to ani moc nešlo.
