Po delší době mě napadlo navštívit sousední blogy a komentovat příspěvky dalších pisálků.
Celý den jsem jako vyměněná, nemůžu se na nic dýl soustředit.. a i plavání mě nebavilo tak jako normálně. Držím totiž palce jednomu člověku. Je to důležité. Je to dokonce hodně důležité. A já nebudu v klidu, dokud se nedozvím, že to dopadlo dobře.
Půjčila jsem si čtyři knížky. Pobavila se s knihovnicí o švédštině-zaujalo ji to, že se učím švédsky. Přečetla jsem knihu Muž, který sázel stromy. A začala jsem číst od Roberta Fulghuma Všechno, co potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce.
Zítra mám simulaci na zdravokurzu, pak sraz s Míšou, kterou bolí zuby. Může jen tekuté, těší se na zmrzku.
Představte si, že když jsem přijela dnes domů(1.30), nešla jsem si lehnout, ale dokoukávala jsem film. Začala jsem se na něj dívat ve žlutym buse. A napětí se stupňovalo, že jsem nemohla jinak a musela jsem ho před usnutím dokoukat. Už dlouho mě nic tak neuchvátilo jako toto! Přiznám se, že lze spočítat na jedné ruce filmy, které mě rozbrečely(možná na dvou prstech).. a tento se zařadil na tento nevelký seznam. Posledních 20 minut všechno bylo tak strašně drsný a zároveň krutě realistický, že se mi tajil dech. Nebudu na ten film psát recenzi, protože vlastně ani nevím, co bych o tom psala.. a nechci vás připravit o zážitek. Hlavním poselství tohoto příběhu je podle mě toto: Člověk by se neměl bát udělat věci, které chce, o kterých sní a po kterých touží. Každý by si měl užívat svého života naplno, protože nikdy neví, který den je ten jeho poslední. Měli bychom se víc otevřít tomu druhému a nebát se toho. Protože by mohl přijít den, kdy bychom třeba své chování a činy chtěli změnit, ale už by mohlo pozdě.
Ten film se jmenuje Zlodějka knih.
Inspirovalo mě to a v knihovně jsem si zarezervovala stejnojmennou knížku. Díky škole za to, že jsem na tento příběh narazila!
z deviantart.com od Wilithin