Dobré ráno. Ono už je vlastně odpoledne, ale vzhledem k tomu, že jsem se probudila před hodinou a něco, tak mám ještě ráno 🙂 Dostalo se mi vydatného spánku jako už dlouho ne. A jsem za to moc ráda. Nevíte, jak příjemné je být zase jednou ve své posteli.. prostě doma. Připadá mi, že poslední dva dny byly jako rok. Na konci týdne jsem se těšila na víkend..a věděla jsem přitom, co budu podnikat, teď zpětně si myslím, že jsem zdaleka neměla tušení, co všechno se stane.
A pak je taky důležité připomenout si konec války. První květnové dny, to se před šedesáti šesti lety v Praze tvrdě bojovalo o každou ulici. Teď na místech, kde zemřel člověk, můžeme vidět pamětní tabulku. Zrovna včera jsem jednu kousek od Václaváku viděla.
Abych nějak tedy shrnula pátek a sobotu.. A že zvláštnější den jsem už dlouho neprožila.. Možná už ten východ Slunce v 5.30, který jsem- nevím jak- neprospala. Takovou sílu mělo, ozářilo mi celý pokoj. Ze školy jsem vyrazila dřív než kdy jindy a před polednem jsem už byla v Praze. Na nádraží mě čekal H., pozval mě na oběd. Poprvé jsem šla na oběd do menzy VŠE. Ani mě nepřekvapilo, že to celé na mě působilo úplně jinak než u nás. Kolem spousta „košiláků“ a „kravaťáků“, všichni se tvářili hrozně důležitě. Také jsem tak zahlédla povědomé tváře..matematičtí experti z naší střední.. takže je dobře, že jsou na správném místě..přesně se sem hodí. Oběd mi moc chutnal, pak jsme se přesunuli do mně dost známé čajovny. A tam chvíli diskutovali, vyprávěli si a popíjeli. S tímhle člověkem se krásně povídá, má takový osobitý pohled na svět. Jestli to byla náhoda, nebo osud, jistou věc z té debaty jsem si mohla ten den vyzkoušet na vlastní kůži. Doma jsem byla asi třičtvrtě hodinu, jenom jsem kmitala, abych to stihla. A k večeru jsem už byla na cestě směr chalupa č. 2. Když jsem tam přijela, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Celé bych to pojmenovala jedním slovem: ŠOK. Myslím, že i Véna byl v podobném rozpoložení. Kdepak je stará pavlač a poslední dřevěný schod, ze kterého jsme skákali a předháněli jsme se, kdo doskočí dál? Kde je zahrádka, na které rostl šnitlík, kopretiny a kde jsme čichali k voňavé mátě? Kde je kopec, kde jsem jezdila na vozíku s ojí a dole jsem měla vždycky problémy nenabourat do vrat? Kde je ta tráva, na kterou jsem si lehla a v klídku se opalovala, nebo učila? Kde je to místo, kde kde jsme s dědou společně ničili mandelinky? A hlavně.. kde je moje milovaná třešeň, na kterou jsem tak ráda lezla? Z ní bylo vidět daleko do lesů..kolem to všude bzučelo a vy jste si mohli v té výšce utrhnout červené plody a strčit je rovnou do pusy. Smůla z ní vždycky prýštila v takovém množtví, že bylo umění se nezmazat. Teď už ze stromu zbyl jen pahýl a dvě větve. Jistě to všude bude po přestavbě baráku a okolí hezké, ale asi jsem konzervativní.. Tolik vzpomínek na ta místa a teď je to fuč. Bude to težké zvyknout si, pokud si někdy zvyknu.. Ale snad jo. H. říkal, že nemá rád fotky, k čemu se vracet do minulosti a říkat, jak to tehdy bylo pěkné, jak jsme se měli dobře.. Protože to nás automaticky nutí uvědomit si, že teď se nemáme dobře. Což není pravda. Teď je teď a žít se má přítomností.
Sobotu jsem strávila na velkém rodinném setkání. Popovídala jsem si s jednou Švédkou a jednou vzdálenou příbuznou. A taky s tetou. Škoda, že tam nebylo moc mladých lidí. Večer jsem byla v divadle na Tančírně. Naprosto úžasné představení. Zajímavé bylo, že od začátku do konce nido neřekl ani slovo. Všechno se odehrávalo pomocí tance, písní, mimiky a zvuků(jako například stepem). Měla jsem chuť se k hercům přidat a začít též tančit. Všichni jsme na konci tleskali ve stoje.
Tak takové to bylo..
z deviantart.com od wind-masstress23