Tak jsem opět doma. Unavená, ale zatím celá. Největší strach je za námi. Strach z toho, aby se nikomu nic nestalo. Strach z řízení 3,5 metru dlouhé dodávky. Naštěstí jsme to zvládli bez újmy. Teda můj milý málem přišel o malíček, ale naštěstí i ten zůstal zachován. A delšího řízení dodávky se zhostil můj kamarád Honza, takže jsem si oddechla. Teda jen částečně, neb na mně bylo transit vyzvednout v půjčovně a převézt ji na nějaké volné parkoviště. A dnes jsem musela absolvovat vrácení, takže několik set metrů bylo řízení taky na mně. 🙁 Nechápu, jak může Honza tvrdit, že v transitu má člověk přehled. Hrozně moc mi chybělo zrcátko uprostřed. Neviděla jsem za sebe. Ale ufff, vše klaplo. Nic jsem neprovedla. Můžeme se posunout dál. Topení jsou u nás v garáži a už s ním nikdo nikdy nepohne asi. Měla jsem i trému z řízení normálního auta, přeci jen čtyři lidi jsem ve své Fábince ještě nikdy nevezla. A hned dvakrát jsem musela vyrazit přímo do centra Prahy. Fuj! Už si dám zas na dlouho voraz!
Díky všem za pomoc! Vím, že si to asi nikdo zúčastněný nepřečte, ale i tak vám moc děkuju. Těší nás, že jsme nakonec našli pět ochotných lidí, kteří nám pomohli.
A teď hurá do hajan. Zítra vstávám ve 4:30 do práce. Musím si napracovat zameškané hodiny z dnešního dne, které jsme strávili vrácením dodávky.
obrázek je z těchto stránek