Pátek třináctého je prý nešťastný den. Ani tak hrozný nebyl, nebýt pokaženého pohovoru, který se konal po telefonu. Nesnáším volání. Opravdu ho nemám ráda. Opět se mi to dnes potvrdilo. Dopoledne jsem obepisovala několik společností se svým životopisem a s tím, že bych měla zájem pro ně pracovat. Ještě před obědem jsem dostala první telefonát. Jenže… co čert nechtěl, dostala jsem najednou záchvat kašle, který mi téměř znemožnil mluvit. Silně mě něco dráždilo v krku, takže jsem se zmohla na pouze stručné odpovědi, nehledě na to, že má angličtina i němčina musely být strašné. Napití nepomáhalo.Třičtvrtě pohovoru jsem tedy prodávila a jediné, na co jsem se pak ještě zmohla, bylo slovíčko „Entschuldigung“.
Copak za to člověk může? Asi bych si každý den hned po probuzení měla dát nějakou hlasovou terapii, protože jsem si uvědomila, že vlastně ten telefonát byl první delší hovor, který jsem v tomto dni uskutečnila. Mrzí mě mé selhání v klíčové situaci, ale poručte svému tělu. Nejde to. 🙁
Náladu jsem si šla spravit opalováním na balkon, kde jsem se začetla do nové knížky o klukovi, který přežil varšavské ghetto.
Aspoň do knihovny jsem zašla, než mi tam zavřeli. Bohužel zásoby učebnic aj jsou mizivé. Nezbývá než improvizovat. Teď lituji, že jsem se tak lehce zbavovala těch učebnic, které jsem na ZŠ a SŠ používala. Zato jsem si rozšířila seznam knih, které si chci přečíst. Při každé návštěvy knihovny se rozšiřuje. Když jsem prsty přejížděla po nových a neopoptřebovaných hranách knih v sekci Doporučujeme, napadlo mě, že bych se mohla pokusit přečíst všechnu beletrii světa. 🙂
