Vánoce jsou u nás v plném proudu. Krabice se plní cukrovím a já nestačím zírat. Jde to celkem rychle, ačkoliv jsem se na výrobě ještě nestačila podílet. Včerejšek jsem strávila ve Starém královském paláci, a pak sháněním zbylých dárků. Domů jsem přišla totálně unavená. Povídali jsme si s rodinou a Rozárka se uvelebila v křesle. Dvakrát se mi ji podařilo odchytit, ale dlouho u mě nevydržela. Je to prostě kočka tvrdohlavá. Teď dopoledne si chtěla hrát, ale neměli jsme absolutně čas. Pořád kolem nás chodila a ten její pohled mě vybízel, abych se za ní rozběhla. Hned zmizela pod postelí. Takhle to chodí pořád dokola. Občas se schová do svého pelíšku, když se za ní vydáte ji poškádlit, riskujete přinejmenším pořádný škrábanec. Musíte mít štěstí a být dostatečně rychlí, aby vás její dráp minul.
Píšu vánoční e-maily do různých koutů světa. Potěšila mě zpráva od jendoho kluka Číny, skoro po měsíci můj pohled došel. Popisoval mi, jak včera spousta Číňanů šílela kvůli konci světa. Jenže smůla. Asi se budeme muset nadále probíjet životem, konec světa se přinejmenším odkládá. Cipísek se pořád nenašel, na Štědrý dne plánujeme jet na chalupu, bude to takový dárek pro naše kočičáky a kočky. Pořád věříme, že se Cipouš vrátí.
Jak se bude letos líbit stromeček naší Rozárce? Tahle fotka je z loňska, je vidět, že si se smrčkem náramně rozuměla 🙂
