Je léto a já balím krosnu na zážitkovku v Rychlebech. Je léto a chystám se na workcamp do Švajcu na farmu. Je léto a jdeme s E. do Mariánského údolí k rybníkům. Hupsneme do vody a plaveme… pár set metrů od centra Brna. Je teplo a jedeme na dovolenou s mamkou a bráchou na Šumavu. Každý večer si dáme úžasné koutské pivo. Je léto a spím pod širákem na hradě a nade mnou měsíc v úplňku. Je léto a opékáme večer na ohni maso. Je léto a přichází večerní bouřka a my sedíme uvnitř na chalupě a posloucháme první kapky dopadajícího deště. Pořád mi ty momenty chodí na mysl. Pořád na ty časy vzpomínám. Škoda, že se nevrátí, škoda, že letos přijdu o podobné momenty. Proč se nemůžu vrátit v čase? Nechci jít dopředu, ale dozadu. Dopředu to jde tak úděsně pomalu a minimálně to tak ještě dalších 116 dní v tomhle vězení půjde dál. Možná je tu naděje na drobnější zrychlení, ale to bude jen na chvíli. Až přijede můj milý, to totiž věřím, že čas poběží rychleji. Chtěla bych hrát na kytaru, jít do divadla a do kina, dát si pivko v hospodě, válet sudy v trávě, stanovat, ale místo toho jsem tu zavřená, unavená a ostatním lidem se čím dál tím víc vzdaluju. Nemám chuť se s nima bavit, protože vím, že to bude dříve, či později zas a jenom o práci. Další mou metou je středa. Středa, den volna. Těším se na knihu, protože ta je teď mým věrným společníkem. Mrzí mě, že na ni nemám tolik času a energie.
z https://02varvara.wordpress.com