Již tradičně píši článek o knížkách, které jsem přečetla v loňském roce. Prošla jsem si svůj čtenářský deník a je to neskutečný, ale loni jsem přečetla celkem 32 knih! To je o 8 knih víc než v roce 2023 a o 6 knih víc než v roce 2022. Určitě na tom má podíl těhotenství a s ním i má omezená schopnost pohybu a všelijakých aktivit, které jsem musela během loňska bohužel vypustit. Ale číst se dá pořád, ať je člověku jakkoliv, jen když má zdravé oči a nebolí ho hlava. Tak jsem se do toho ponořila, hlavně v létě a na podzim. 🙂 Dokonce se mi podařilo splnit si svůj cíl přečíst aspoň jednu knihu v němčině a jednu knihu ve švédštině.
V němčině to byla tlustá knížka s názvem Die Spionin od Imogen Kealey, kterou jsem si přivezla tuším už předloni z dovolené. Objevila jsem ji v jedné veřejné knihovničce a zaujal mě ten příběh. Odehrává se ve Francii za druhé světové války a hlavní hrdinka je fakt machryně. Pomáhá odboji a sama se zapojí do několika operací, při kterým málem přijde o život. Prchá před nacisty přes Španělsko do Velké Británie, kde podstoupí speciální výcvik, aby se mohla vrátit zpět do Francie. Chystá se velet několika tajným skupinám, které se pokouší svrhnout německou nadvládu. Přijde během války o manžela.
Ve švédštině jsem přečetla zvláštní knížku s názvem Mannen under trappan od Marie Hermanson. V překladu Muž pod schody pojednává o rodince, která si koupí na jihu Švédska dům, ve kterém se skrývá tajemný zakrslý muž. Konkrétně bydlí pod schody. Rodina o něm ale zezačátku neví. Až Fredrik, hlava rodiny, na něj narazí a tím se spouští neskutečné drama, které vrcholí nejen jednou vraždou, ale i rozpadem celé rodiny. Taková hodně psycho kniha, líbila se mi, ale nekončí moc dobře.
Všimla jsem si, že jsem přečetla loni 3 knížky od Aleny Mornštajnové. Je to náhoda? Byly to Tiché roky, Slepá mapa a Listopád. Je fakt, že tahle autorka píše příběhy ze života, že se to hezky čte. Určitě se inspiruje svým vlastním příběhem. Listopád byl až trochu sci-fi, dost mě zasáhnul, kniha taky nekončí dobře. Jsem ráda, že ne všechny knihy končí happy endem, ostatně takový je život, tak proč si na něco hrát.
Hodně svérázná kniha, kterou jsem loni četla, byly grónské pohádky Pes s drdolem od Gunvor Bjerreové. Určitě bych ty příběhy nečetla svým dětem, jsou dost drsné a myslím, že se pro děti nehodí. Ale obzvláštnilo to hodně moji četbu, to jo. 🙂
Knížka, která mi připadala celkem nudná a nezáživná byla Za hranicí naděje od Lucie Zvěřové. Zaujala mě obálka a to byl hlavní důvod asi, proč jsem si ji půjčila. Ale obsah mě zklamal. Bylo to o klukovi jménem Daniel, který chodil naráz se dvěma slečnami a nedokázal se rozhodnout, které dát přednost. Bylo to takové frustrující čtení, nedokázala jsem ty postavy moc pochopit a vžít se do jejich chování.
Loni jsem přečetla neuvěřitelných 8 cestopisů! Ale není divu, když nemohu cestovat skutečně, aspoň si čtu zážitky jiných lidí. V hlavě mám nejčerstvější cestopis, který jsem dočetla, od Martiny Merisi s názvem Duše na cestách. Stihla jsem ji dočíst jen tak tak, už je na ní v knihovně další rezervace. Není divu, bylo to skvělé čtení! Měla jsem pocit, že jsem sama Martina, která prožívá úžasné dny na trailu GR11. Jde Pyrenejemi od Altantiku až k Severnímu moři. Zajímavé je, že na Cap de Creus jsem před mnoha lety byla, ale netušila jsem, že to je cílový bod trasy GR11. Asi to tenkrát nebylo tak známe. Knížka je navíc doplněna o krásné fotky, o odkazy s krátkými videi a taky playlistem s písničkami, které Martinu při putování každým dnem doprovázely. Kniha je zároveň trochu filozofická, vede k zamyšlení. Martina si během putování ujasňuje priority a to, kým je. Potkává hodně lidí, kteří zanechají otisk v její duši. Tuhle knihu doporučuji všem! Sama bych ten trek taky ráda někdy šla.
Dalším cestopisem, který mě nadchnul byla knížka 151 důvodů, proč (ne)cestovat s tátou po Skandinávii od Lucie Kutrové. Od téhle holky jsem přečetla všechny knížky a moc se mi líbily. Na cesty s sebou vzala i svého hafana Marvela, který Lucce i taťkovi pěkně zpestřuje dovolenou. Po přečtení této knihy jsem si přidala seznamů míst, která bych chtěla navštívit, i Lofoty!
Všechny cestopisy ale byly fajn a dobře se mi četly. Většinou jsem na ně dostala tip v časopise Lidé a Země, který odebírám. Nebo taky v podcastech Slepá mapa. To je třeba případ knihy Albíny Mrázové Až na sever, ve které si člověk přečte zážitky snad ze všech severských zemí.
Loni jsem přečetla taky dva romány od Julie Caplinové: Hrad ve Skotsku a Domek v Irsku. Její série „romantických útěků“ jsou takové příjemné oddechovky. V knihovně se ale velmi špatně shání, většinou jsou ty knihy rozpůjčované, takže na ně narážím jen, když mám velké štěstí. Ráda bych si ale přečetla její příběhy i o dalších zemích, zatím mám přečtené dohromady tak příběhy ze 4 zemí.
Za srdce mě také chytla knížka Annin útěk od autora Mattia Corrente. Četla jsem ji těsně předtím, než jsme odlétali na Sicílii. Příběh se totiž odehrává též na Sicílii. Je o osmdesátiletém staříkovi, který se vydává hledat právě na tento ostrov a též Liparské ostrovy svou ženu Annu. Ta mu přesně před rokem zničehonic zmizela. Přemýšlí nad důvody, proč ho mohla opustit. Vrací se na místa, která měli spojené se svým mladím a dřívějším životem. Kniha je sentimentální, celkem smutná, ale prostě se mi líbila svým zpracováním a tím, že se odehrává právě na Sicílii.
To by bylo asi tak vše o knížkách z loňska. Stále čtu životopis Karla Gotta Má cesta za štěstím… už třetím rokem.. myslím, že ho letos ještě nedočtu, ale je to pochopitelné vzhledem k velikosti a váhy této knihy. Připravené tu mám další cestopisy, spoustu tipů na zajímavé knížky, ale tuším, že letos těch knih asi tolik nepřečtu jako loni. Uvidíme. 🙂