Tyhle Velikonoce byly strašně únavné. Za těch pár dní máme spoustu zážitků a vjemů. Dnes mě čekalo ještě ráno vaření a pečení a odpoledne jsem už odpadla. Nejhezčí zážitek pro mě byl, když jsem se v sobotu ráno probudila už v 6 hodin, po krmení maličké zas všichni usnuli, ale mně se už spát nechtělo, všude bylo tolik světla, tak jsem se oblékla a šla na zahradu plít a stříhat uschlé zbytky rostlin a taky trhat kopřivy na nádivku. Ty resty stejně už nedoženu a džungle zůstane džunglí. Ale bylo to skvělé aspoň na chvíli vypnout, užít si ten čerstvý ranní vzduch, první paprsky slunce, které čím dál tím víc sílily. Být chvíli sama v tom tichu, netichu. Nikde nebyl ani človíček a ani žádné auto neprojelo. Vzácný to byly okamžiky.. nebo spíš tak hodina, hodina a půl.
A pak začal ten kolotoč nanovo a nevím, co dělat dřív a kam chodit dřív. Jsem ráda, že se mi samotné podařilo složit v neděli křeslo podle návodu a že jsem nepotřebovala ničí pomoc. Sice to trvalo, ale dala jsem to. Pak jsem taky ráda za to, že jsem ušla 5 kilomerů svižnou chůzí s kočárem, ale zkoušela jsem i běhat a bohužel to nejde, dost to bolí. 🙁 No snad uběhnu na konci května aspoň tu jednu míli. Je to naštěstí jen takový sranda závod. Nakonec mě potešilo, že jsem se potkala s naší sousedkou, ale mrzelo mě, že pokaždé, když se vidíme, nemáme na sebe moc času. Vždycky buď my, nebo oni spěchají. Snad příští víkend bude konečně možnost v klidu posedět na zahradě a popovídat si. Obě jsme si postěžovaly na blbou rez hruškovou, která napadla naše stromy a keře. Gůglíme furt způsoby, jak se jí zbavit. Moc rad ale nikde není. Jeden jalovec stejně půjde do háje, už jsem ho začala likvidovat, ale ty ostatní bych chtěla zachránit… budeme obě bojovat asi nějakým postřikem.
