Leden je pro mě ten nejprázdnější měsíc v roce. Je to měsíc útlumu, úbytku energie, různých chorob, ale taky samoty a strašně vzdálených cílů a tužeb. Bohužel. Ten smutek, když jsem zjistila, že můj milovaný králíček, na kterého jsem se chodila dívat do zverimexu, je pryč…. Myslela jsem si na něj už od podzimu. Najednou tam není. Pořád doufám, že se ještě do léta vrátí. Už třikrát ho prý noví majitelé vrátili…tak proč by to mělo zrovna napočtvrté vyjít? I když můj milý říká, že bude zas jiný králíček. Ale já vím, že už nebude takový, jakého jsem si našla. 🙁 To je tak vždycky, když se k něčemu moc uvážu.
I o cestování si musím nechat zdát. Róza mi bere časopis a sama by ráda asi někam vyrazila, když na něm dokonce spinká. O jaké zemi se jí asi zdá? Už to bude rok, co jsme vyjeli do Švédska. Hned bych si tu cestu zopakovala. Aspoň na lyžích bych se sklouzla. Ale kde, když nikde není sníh?
