Po čem se mi stýská z Lisabonu?
- po zvonících žlutých šalinách a po lanovkách plazících se do strmých kopců
- po noční dobrodružné jízdě dvacet osmičkou (opravdu jsem si připadala jak Annett Gröschner zvědavě pozorující okolní dění)
- po teplých křupavých pudinkových košíčcích… ano po těch jsem se mohla utlouct!… určitě je doma také zkusím udělat 🙂
- po eskalátoru jezdícím podél ulice v příšerném kopci 😀 .. takovou vymoženost jsem viděla zatím poprvé.. ale fakt je, že u nás ve městech není moc potřeba, když je to převážně rovina
- po žlutých kanárcích, kteří měli z klícek zavěšených na okně báječný výhled na celou ulici
- po klidné promenádě podél řeky Tejo (vlastně to už bylo podél moře)… táhne se několik kilometrů, člověk tu unikde ruchu města
- po odpočinku na lavičce u mostu Ponte 25 de Abril, po šplouchání vln a po slunečních paprscích dopadajích nám na tvář, na hladinu a na všechno kolem nás (-:
- po věčně zavřeném „Montmartru“… ale nakonec jsme se do něj poslední den přeci jen dostali 🙂
- po obřích nádherných lodích kotvících v přístavu
- po ochutnávání různých druhů portského vína a po jeho nasládlé chuti
- po uličkách s portréty místních obyvatel… něco takového by u nás určitě nešlo, určitě bychom se vymlouvali na porušení GDPR..
- po neskutečném sci-fi zážitku uvnitř konstrukce mostu Ponte 25 de Abril
- po bílozrzavé kočičce na konečné lanovky Bica
Kromě toho mi také chybí ten pohádkový palác v Sintře, který jsme navštívili.. jako bychom se ocitli v úplně jiném světě! Také mlha na Cabo di Roca měla tajuplnou atmosféru…a co teprve pláž na Costa di Caparica! O:-) Doufám, že se brzy dostanu k tomu tu všechna ta místa pořádně představit, protože vzpomínání, to je to jediné, co mi teď bude přinášet útěchu..
