Poslední dny jsou ve znamení velkých příprav. Ale je to fajn mít pořád co na práci. Dnes jsem byla poprvé v tomto měsíci běhat, dala jsem si tempovou vytrvalost na radu D. a asi jsem to trochu přepískla. Pořád jsem rudá jak rak. Brzy nás ale čeká závod. V neděli bych si chtěla dát kontrolní závod, abych věděla, jak jsem na tom. Ne, že bych měla tolik času se ještě zlepšit…
Hopsalka je u nás doma pečená vařená. Ale je to kočka sdílená. Ano, jako někdo sdílí auto, my sdílíme kočku. ,-) Chodí totiž ještě k naší milé sousedce Pavle. Když tu není, je u nás. Když přijede Pavla s rodinou, Hopsalka se k nim hned přemístí a jde zkontrolovat, co jí u nich přistane dobrého do misky. Inu není to báječné mít hned všechny chody dvakrát? Ale kromě jídla má Hopsalka ráda děti a skotačení v zahradě. Líbí se mi, jak hopá po té naší, ale i po té Pavlině.
Nejlepší místo na sezní je přece na čerstvě usušených potazích na obývákovou sedačku. A pak se mám divit, proč jsou ty potahy věčně pročůrané? Rozárka se v nich snaží vymazat Hopsalčinu stopu.
V pozadí je mimo jiné vidět kytička, kterou jsem dostala minulý týden od kluků k svátku. Už teď odkvétá, ale byla moc hezká. Kromě toho jsem dostala ručně vyrobené autíčko, bubínek a háčkovanou bordó sukni. 🙂
