Konec týdne se měl nést v odpočinkovém duchu. Po čtvrtečním dvanáctikilometrovém krosu jsem byla v pátek ehm hůře pohyblivá. :-/ Ale odpoledne už to šlo, a tak jsem vyrazila s D. a všemi třemi kluky na průzkum urbexů, které se nacházejí přímo v naší vesnici! Byla jsem v šoku. Myslela jsem, že to tu už už celkem znám, ale opak je pravdou. Dostala jsem se na místa, kam jsem ještě nikdy nevkročila! Mezitím mi můj milý běžel pro špičku, na kterou jsem celý den myslela. 😛
Sobota byla pro nás hodně inspirativní, vyrazili jsme kvůli jedné záležitosti do Mělníka. Prošli jsme se pak ještě podél Labe, ale foukal hodně vítr. V parku jsme odlovili jednoduchou kešku. Museli jsme jet na dva nákupy, které nás teda dost vyčerpaly. Ale stihli jsme pak doma i zatopit a bylo dobře. 🙂
Neděle nám díky posunu času děsně rychle utekla. Když jsem venku přesazovala rajčátka, mrzly mi prsty na rukou. Ale podařilo se. Dále jsme sekali poslední kusy dřeva a leštili kotel. Je jak ze žurnálu, takže se mi ani nechce zatápět. Inu do zítřka musím počkat, neb přijde kominík. Snad nám moc nevyhubuje. Dřeva a otopu je celkově stejně tak na tři, čtyři zátopy, takže kdo ví, jestli nenechám kotel odpočívat až na opravdu chladné dny, které by mohly přijít.
A co kočky? Róza je pečená vařená ve svém starém pražském pelíšku. Předtím si ho celý pročůrala, chtěla jsem ho vyhodit, ale nakonec jsem ho vyvařila v pračce a Rozárka teď na něj nedá dopustit. Asi se v něm už necítí, což je dobře. Zato jí teď kožich voní aviváží, kterou jsem při praní použila. Jako bych Rózu hodila do pračky i s pelíškem. 😀
