Jsem smutná, protože jsem zklamaná z lidí. Nesnášim lidi a čím dál tím víc si to uvědomuju. Až na pár výjimek se mi protiví komukoliv věřit. Jenže jsem často hloupá, že v někoho mám důvěru, kterou si většinou nikdo nezaslouží. Pak vás zklame a vás to jen mrzí. Vím, že je trapný si tu stěžovat, ale i pro to mám tento blog. Komu jinému si postěžovat? Žádnou vrbu nemám, jen tento blog, i když i sem nemůžu všechno psát. Možná bych to mohla říct Rozárce, nejspíš by to vyšlo nastejno. Ale sem už dlouho nic kromě fotek nepřibylo, tak proč to nenapsat. Vážně se těším, až vypadnu, nejradši bych se utábořila někde úplně na samotě, aspoň na chvíli. Pryč z velkého města, ode všech těch slibů, nakyslých obličejů, přehřátých autobusů a lidských masek. Vlastně zítra se mi to tak trochu splní, čeká nás Slovinsko. Hurá do hor, hurá k moři. Sice lidi jsou všude a bohužel Češi jsou všude, ale už se těším na to, až se zapotím mezi kopci. Příroda si totiž na nic nehraje. A možná na chvíli půjdu i někam sama, abych si to dokázt víc vychutnat. Právě ču knihu Patrika Hartla Báječný víkend, půjčila jsem si ji v knihovně, protože jsem viděla, jak to spousta lidí čte v metru. Nevím, co na tom všichni tak strašně vidí. Možná, že se ztotožňujou s hlavními hrdiny. Mně ta kniha připadá spíš jako taková slátanina, kde se řeší jen pořád ty samé věci: vztahy, intimnosti, podvody, rozvody a práce. Nic originálního. Snad ji přelouskám. Do Slovinska se mi ji ale brát teda nechce. Mám ráda fantazii, napětí a ne plácání se hrdinů v depresích a stresu. Toho mám ve vlastním životě až až.
P.S. Venku je pěkná bouřková diskotéka. =)
