Asi napíšu pojednání o tom, jak se zdraví v Německu. Je mi to totiž s podivem a na začátku jsem se tu cítila jako barbar, který nepozdraví. Tady v Německu, konkrétně ve Füssenu a okolí totiž pokaždé, když jdu na nějakou procházku či výlet, mě zdraví vesměs všichni kolemjdoucí. Většinou „hallo“, nebo „Grüß Gott“, což mě trochu přivádí do rozpaků. U nás v Čechách jsem nikdy na výletě nikoho nezdravila, i když jsem se nacházela mimo civilizaci. Většinou děláme, že se nevidíme, že k sobě nepatříme, tak proč bychom se měli s dalšími lidmi bavit? Prostě to neřeším. U nás se maximálně zdraví na vodě oním „ahój!“. Jelikož jsem byla na vodě všehovšudy v životě jednou, tak nevím, zda se tento zvyk ještě dodržuje. Tady v Německu však na 90 procent zdraví každý, koho na cestě, byť trochu jen mimo městečko, potkáte. Zjistila jsem, že s vámi většinou minimálně jeden ze skupiny naváže oční kontakt, někdy se usměje a vyřkne ono slovo, nebo slovní spojení. Úplně poprvé mě to vyvedlo z míry tak, že jsem si myslela, že je to nějaký můj známý, proto mě tedy oslovil. Zdraví úplně všichni- staří, mladí, pejskaři, rodinky, kočárkaři, dúchodci…
Problém je, že přeci jen nezdraví úplně všichni. A tak řeším dilema, když někoho vidím v dáli, jak se ke mně blíží. Pozdravit? Nepozdravit? Dívat se raději někam jinam, abych ho nemusela zdravit? Předstírat, že smrkám, abych měla omluvu pro mé nezdravení? Stejně většinou můj pohled sklouzne k onomu člověku. Buď z něj vyjde ještě dřív, než se nadechnu , „hallo“, nebo jsem já ten první odvážlivec, který promluví. Vyžaduje to celkem hodně odvahy pozdravit úplně cizí lidi, ale Němcům to asi tak nepřipadá. Možná, že přece máme, my, človíčci na cestě, něco společného. Jsme na stejném místě, chceme nejspíš všichni protáhnout tělo, pročistit mysl, nabrat novou energii ze slunce, zrelaxovat a poznat nové kouty světa. A tak, ač se nezdá, nás právě tohle místo, na kterém se potkáme, spojuje dohromady. Většinou si teda před tím momentem „střetu“ řeknu, že budu smělá a pozdravím, i kdybych měla být jako první. Nic tím neztratím, maximálně mi někdo neodpoví. Jsou i momenty, kdy se na mě onen člověk už z dálky směje a jsou chvíle, kdy mě jeho pozdrav přeci jen i teď po mém zjištění, překvapí. Třeba když mě dnes pozdravil jedoucí cyklista naproti mně. Ještě nikdy se mi toto v ČR nestalo. I zde sportovce beru jako lidi, kteří se nezdraví, protože jsou koncentrováni na činnost, kterou provádějí, a já je nechci nijak rozhodit. Najdou se však i výjimky jako tento cyklista, kterému nevadilo, že je o 10 km rychlejší než já, stihl mě ještě pozdravit.
Tento zvyk se mi tu moc líbí. Možná je převzatý z Rakouska, možná se udržuje jen v místech poblíž hor, v menších městech, nebo jen v jižním Německu. Pamatuji si, že v Magdeburgu jsem nic takového nezaregistrovala. Mám ještě jedno hezké dilema a to je to, jak mám pozdravit. Mám říci „hallo“, nebo „Guten Tag“, nebo Grüß Gott“? Jelikož je tu Rakousko co by kamenem dohodil, spousta lidí tu zdraví již „Grüß Gott“. Spíše než mezi rakouskou a německou formou váhám nad tím, zda zvolit neformální „ahoj“, či zdvořilé „dobrý den“. „Ahoj“ je kratší a jde mi líp na jazyk, a tak vždy zdravím „hallo“. Jenže pak si uvědomím, že jsem takto pozdravila vznešenou postarší ženu v kalhotovém kostýmku se šálou na krku, která jako by si zrovna odběhla z pracovní schůzky. Poněkud nezvyk potkat ji uprostřed lesa. Člověk většinou počítá, že potká někoho sportovnějšího ražení jako je on sám. A tak si milá paní vylechla mé „ahoj“ a já věřím, že jí to nevadilo, ba dokonce i ona se na mě usmála a řekla „Grüß Gott“. A přeci jen kdyby si to někdo vzal osobně, že ho nezdravím vznešeně, ale prostě, jako se zdraví mezi kamarády, můžu se vymluvit na to, že jsem cizinka, a nevím, jak to tu chodí.
