Tolik soustředění jako dnes jsem už dlouho nezažila. Jsem unavená, ale zároveň mě těší, že jsem nevynechala ani jeden sraz. Na španělštině jsem se zapotila při tvorbě nepravidelných slovesech, s Verčou jsme oběhly Prahu a stihly si k tomu ještě popovídat. Na chvíli jsme zakotvily ve Františkánský zahradě, kde bylo neuvěřitelně narváno. Inu všichni se chtějí slunit. Obě jsme se pak přesunuly do jedné kavárny, kde byl po dlouhé době opět náš holčičí slet. Sešla se naše parta z gymplu. Až na M. tam dorazili všichni. Měly jsme si toho tolik co povídat. A překvapivě jsem si nejvíc rozuměla a notovala s Á., která je taky nakažena cestovatelským virem. Sní a cestuje a pracuje a opět cestuje, aby v zahraničí mohla pracovat, aby si pak mohla splnit si svůj sen jet do Japonska. Problémy, které máme my se státnicemi a diplomkami neřeší. Přála bych si jít tak jako ona za svým snem, i když vím, že to nebude lehké. Teď a asi ani později. Ale třeba mě budoucnost překvapí. Na druhou stranu jsem ráda, že mám i vejšku a po studování se mi bude určitě stejskat… tedy po té velké prázdninové pauze.
