Vyplesklá, vyšumělá, vyčerpaná, zamotaná hlava, zamotané myšlenky, nechuť cokoliv dělat, nechuť nikam jet. Mé momentální pocity. Ale ne hned od začátku tohoto roku, až dnes- v tento moment. Pocit na všechno se vykašlat, pocit, že na všechno mám strašně málo času, pocit, když nevíte, kam šlápnout. Pocit, když čekáte na spánek jako na vysvobození od všech myšlenek a od přemejšlení. Nechci myslet. Nechci opět chvíli myslet. Na nic. Být ve vzduchoprázdnu jako v sobotu 3. ledna. Máte na hlavě připnutou čelovku, která vrhá malinký proud bodového světla, jinak všude černočerná tma, z nebe se sypou bílé vločky, máte skoro zavřené oči, světlo z čelovky vám osvítí půl metru před vámi, ale už ne to, co máte v úrovni očí, takže vás často překvapí větev. Náhle se všichni zastaví, cítíte přítomnost ostatních, napřímíte hlavu a vedle vás strom a obrys lidské postavy, jinak nikde nic, čelovka vás oslňuje, takže paradoxně vidítě ještě míň než ostatní. Hluboko v lese, jen sníh, led, tma a ticho. Takové je pro mě vakuum.
Dnes opět návrat do reality, i když ne úplně všední, spíš nevšední. Obíhání, shánění a kontrola, jestli jsem na nic nezapomněla, co mám vše napsané na papírku. A spontánní sraz s M., spontánní konverzace o jeho změně ideálů, a pak sraz s A., kde se přes čtyři hodiny musím koncentrovat na to, co říká, pohotově reagovat na všechny jeho dotazy, vše vedené v němčině se švýcarským přízvukem v nekonečně příjemném prostředí Jindřišské věže. A pak domů, hlava mi to nebere, mám ji plnou všeho toho, odpověď žádná, nebo skoro žádná? Jen mlhavá vize, stejně jako nezaostřená fotka v té knize, kterou jsem měla s sebou a kterou jsem M. i A. ukazovala. Ne, nebudu se k tomu vracet, aspoň ne dnes. Chci spát..
z dedivantart.com od mecengineer