Ahoj!
Rozárka mi teď sedí na opěrce křesla, takže ji mám skoro za krkem. Jednu packu nataženou, druhou schovanou pod sebe. Konečně se nám ta kočka uklidnila. S bráchou právě posloucháme kapelu Votchi, kterou jsem včera viděla hrát naživo. Byli jednoznačně společně s orchestrem Žižkovská smršť nejlepší. Už jsem si stahla jejich dvě cédéčka.
Nohy mě skoro nenesou a po dlouhé době jsem děsně ráda, že můžu sedět. Bodeť by ne. Počasí nám na festivalu moc nepřálo, v sobotu to termomikinia na lyže jistila. V pátek to bylo horší. To jsem mrzla víc. Nejvíc šly na dračku medovina, horkej zázvor a svařák. Pomáhat na stánku mě moc a moc bavilo a je to hlavně díky tomu, že jsme byli skvělý tým. S dalšími třemi lidmi se mi skvěle spolupracovalo. Jejich úsměv mě držel ve skvělé náladě 🙂 Kromě obsluhy nápojů jsem dostala na starosti ten nejzodpovědnější úkol- kasírování. Nějaké zkušenosti s pokladnou už mám, takže jsem si dávala majzla, abych nic nepopletla. V pátek ty kapely nestály za nic, ale v sobotu se mi koncerty až na dva líbily. Hráli i swingové kousky. Měla jsem chuť tancovat. Hodně jsme se nasmáli při neúspěšných pokusech psa, který získal přezdívku playboy. Dále nás taky pobavila dvouletá holčička, která podepsala petici, kterou jsme měli na stánku k dispozici. Tatínek podepsal a řekl, ať taky podepíše, když je to pro dobrou věc. Pomohl jí vyplnit kolonky a byli jsme překvapeni, že tak malé dítě se už umělo samo podepsat. Ještě si to starostlivě zakrývala rukou. Kdo ví, jestli to ale bude platit..
Teď je na programu učení, mám fůru práce, protože mě ve středu čeká zkouška. Poslední z němčiny. Ale taky nejtěžší. Za tento týden se toho tolik událo, hlavně jsem musela trochu pozměnit přístup k pár lidem ze svého okolí. Dva ze svých velmi dobrých přátel jsem trochu ztratila, nebo aspoň nechápu, proč se chovají tak divně. Takže si od nich dám asi na chvíli pauzu. Na druhou stranu jsem ale potkala několik sympatických lidí, mezi nimi i jednoho pankáče 🙂 A já doufám, že se brzy zas uvidíme, protože mi do duše vnášejí klid a pocit spokojenosti.
Proč růžová? Protože blázniviny k festivalům patří. A taky proto, že se Rozárka od té doby, co se o ní musíme starat jen my dva s bráchou, cítí dóst nesvá. Ale nebojte, ještě nám úplně nezrůžověla 🙂
Jinak Rozárka sedí na fotce ve stejném křesle co teď já, jen ona je o kousek vejš pusunutá.
