Když už jsme se dnes vydaly kvůli fotoalbu do Ústí nad Labem, chtěly jsme se porozhlédnout po městě a navštívit nějakou místní památku či zajímavé místo. V infocentru nám dali spoustu tipů na výlety, zaujal nás kamenný hrad, který jsme viděly z vlaku, ale ten byl moc daleko. A tak jsme se vydaly na Střekovskou vyhlídku. Přešly jsme Most Edvarda Beneše.
Po levici jsme měly hezčí most (Mariánský), vedle kterého se tyčila obrovská skála. Později jsme zjistily, že byla z druhé strany vykotlaná- byl to vlastně lom.
Prošly jsme kolem továrny na olej, továrny na prášky a továrny na prasečí šrot(podle čuchu soudě). Smrady to byly vskutku podivné.
Nicméně jsme se po dvou doptáních ujistily, že jdeme správně, do kopce, pořád výš a výš..
Smrady jsme nechaly dávno za námi. A užívaly si koberec z listů.
Kdyby se všechno to listí proměnilo ve zlato.. O 🙂
Rozhledna měla jen 8 metrů a smělo na ni vylézt jen šest lidí zároveň. Tomu jsem se divila, stavba vypadala bytelně, takže bych tam klidně dvacet osob pustila.
Výhled na město byl překvapivě hezký, tento den jsme si poopravily smýšlení o Ústí, není to vůbec špatné město a továrny už zdaleka nestojí v jeho popředí.
Na fotkách vypadá, že je skoro bouřka, ale opak byl pravdou. Občas se ukázalo sluníčko či modrý flek oblohy. A ani jednou nesprchlo!
To žluté je Větruše, další památka v Ústí. Vede tam prý lanovka.
Malá, ale přesto milá rozhledna. Výhled byl z ní hezčí snad víc než z kdejaké deseti a vícemetrové, měla výhodnou polohu.
Cestou zpátky jsme chtěly jít jinačí cestou. Brouzdaly jsme se záplavou listí a cesta se skoro ztrácela. Okolí bylo čím dál tím víc divočejší.
Barevná džungle..
Konec byl napínavý. Dorazily jsme k plotu, v němž byla díra. Přelezly jsme skrz a ocitly se na cizím pozemku, v cizí zahradě. Co teď? Jiná cesta už ale nikde nevedla. Zkusily jsme projít až k brance do přední části, kde jsme viděly silnici. Jenže ouha, branka byla zamčená. V domě podle jmenovek bydlely tři rodiny. Bály jsme se, že můžou být nerudní a poštvat na nás třeba psa. Nakonec jsme se odvážily zazvonit. A měly jsme štěstí. Paní nám seběhla dolů otevřít, měla pro nás pochopení a říkala, že ani žádného psa nemají.. jen kococura 🙂