Stěny naší místnosti tvoří lidé, nikoliv filozofie. Těmito slovy Williama Goldlinga končí kniha Volný pád do Podzemí. Ta knížka byla tak napínavá, od té doby, co jsem se probudila, ležím v posteli a čtu. S Willem a Elliot padám do hlubin propastí a plachtím volným prostorem, který se docela podobá tomu v kosmu. Dostáváme se do druhého světa, do světa, kde svítí druhé Slunce, kde nikdy není tma, protože tam Země neobíhá kolem Slunce, ale Země obklopuje to Slunce ze všech stran. Prodíráme se džunglí a neznámou krajinou, po boku s kocourem Bartlebym, vydáváme se na průzkum tří pyramid a snažíme se zničit dvě Rebeccy s Likvidátorem, kteří mají u sebe smrtelné Dominium. Chtěla bych si aspoň zkusit žít na chvíli v takovém ráji.. Bohužel už jsem se dostala na konec této knížky, a tak mě čeká už jen povinná četba. Ještě mám doma ale čtvrtý díl. Ten citát na konci je svatá pravda. Líbí se mi.
Z předešlého dne mám zajímavé zážitky. Cestovatelská přednáška na Výstavišti mě navzdory mé chabé vytrvalosti opět nalákala vyrazit na trek do hor. I když Karakoram je asi jen pro opravdu velké drsňáky. Jeden doktor z brněnské nemocnice má zálibu právě šplhat na hory. V Karakoramu byl dvakrát, jel tam dokonce i navzdory hrůzným zprávám, které tu u nás kolovaly o této teroristické oblasti. Tito cestovatelé ale měli všechno pečlivě naplánované a byli neustále v kontaktu se spolehlivými lidmi. Takže se vrátili v pořádku. Nad fotkami osmitisícovek jako K2, Broad Peak a Gašerbrum se mi tajil dech. Spousta sněhu, ledovce, ostřílení nosiči a chatrné lávky..vesnice, kde nežijí vůbec žádné ženy.. níž zas krásná zelená krajina, kde všechno kvetlo, prohánějící se svišti, malí ptáčci v hnízdě a z ničeho se najednou vynořil princ na krásně ozdobeném koni. Z jeho posunků pochopili, že chce něco na bolest hlavy, a tak od pana doktora dostal dvě pililky Ibubrofenu. A jel dál. Chudý kraj, kde i kvůli 4 Kč, které vybírají za přechod mostu, přicházejí lidé o život., nám se to jeví jako naprosto šílené, ale pro ně jsou zřejmě ty 4 Kč velké mění.
Druhou přednášku o Etiopii jsem nestihla úplně celou, tam nám ukazovali hlavně různá etnika. Připadalo mi to ale spíš už jak z rychlíku, nemělo to úplně tu pravou atmosféru, domorodci si tam už zvykli na to, že za každou jejich fotku, kterou člověk pořídí, chtějí zaplatit. Zajít na festival byl, myslím. dobrý nápad, přišla jsem úplně na jiné myšlenky.
Včera mi pomohl E. odstěhovat nový psací stůl, který jsem si koupila. Ještě ho musím nějak složit, snad se mi to s pomocí kluků podaří. A večer byl fantasy ples. Velká akce tohoto víkendu. Úžasně jsem si tam zatančila =) Zas a znova jsem si uvědomila, jak mě ten tanec baví a že bez něj nemohu už vůbec žít. Tančili jsme i ve velkém kruhu, přičemž bylo docela umění nerozpojit se. A taky hromadnou mazurku..makarenu a ptačí tanec. Byla jsem svědkem vyšetřování čtyřnásobné vraždy členů městské hlídky, viděla jsem Mrakoplaše a nejvíc ze všeho se mi líbil kostým kocoura Silvera. A taky jsem zjistila konečně, jak se jmenuje jedna skladba, na kterou jsme už dřív tancovali při zumbě a po které jsem dlouho pátrala.
Tož dobré to bylo, ale teď bych měla začít dělat něco pro školu. Těší mě představa, že už jen 3 dny.
drobné vyšinutí během odpočinku..
P.S. Ničemu nebylo při vzniku této fotky napomáháno. Vážně.