Týden sotva začal, ale nevím, zda se dostanu ještě k psaní článků. Chtěla jsem se podělit svůj dojem z Fichtelbergu. Boží Dar je od německých hranic, co by kamenem dohodil a protože jsem naposledy byla v zahraničí v únoru, chtěli jsme si šáhnout na „dalekou cizinu“. Můj milý tedy především toužil projet se parní mašinou Fichtelbergbahn.
V Oberwiesenthalu, nejvýše položeném městě v Německu, jsem už kdysi byla, zhruba tak před dvanácti lety. Pamatuji si z celé návštěvy už jen ty skokanské můstky. Myslím, že jsme ani nahoru na Fichtelberg nešli. Teď jsme se rozhodli, že se nahoru vyvezeme nejstarší visutou lanovkou v Německu. Lidí přišlo hodně, museli jsme mít roušky. Cesta nahoru uběhla strašně rychle. Na Fichtelbergu stojí hotel s rozhlednou, takže jsme se vydali na vyhlídku, kde jsme si pohledy do kraje mohli vychutnat ve větším klidu a na delší čas. Netušila jsem, že Fichtelberg byl nejvyšší horou v NDR. Ale je to logické, víc na sever už žádné pohoří v Německu není. Hotel na Fichtelbergu je opravený, poblíž se nachází i meteorologická stanice. Vyjelo sem celkem dost lidí, ale nahoře na rozhledně jsme byli i nějakou chvíli sami, což bylo fajn.
Meteorologická stanice je veřejnosti nepřístupná. Našli jsme tu ale nedaleko hezky maskovaný poklad. To byla radost! Pak jsme zjistili, že se tu koná nějaká sešlost veteránů, takže jsme si fotili nablýskaná autíčka. Mně se líbily hlavně kabriolety. Odlovila jsem ještě druhou keš a rozhodli jsme se pro sestup dolů. Šlo se dobře a myslím, že nám cesta trvala tak půl hodiny, víc ne. V zimě to tu musí být na lyžování super. Škoda, že permanentky neplatí dohromady na Klínovec a na Fichtelberg, vždyť stojí naproti sobě. V Božím Daru je dokonce model neexistující lanovky, která spojuje Fichtelberg a Klínovec. To se ale asi nikdy nestane. Nu možná je to dobře, že si každá strana drží svůj vlastní charakter. I když ta česká strana dost pokulhává. Česko by mělo Klínovec víc zatraktivnit. Vždyť nahoře jsou kromě rozhledny jen ruiny a člověk si tam nemůže dát ani čaj. Všechno je zavřené. Ceny za lanovky jsou taky dost přemrštěné. V Německu to sice není o moc levnější, ale zato je vidět, že se o okolí starají a že jsou peníze z jízdného a vstupného využity na správné účely.
Netušili jsme, kdy odjíždí parní mašina z nádraží v Oberwiesenthalu. Konečně se na nás usmálo štěstí, protože jsme zjistili po našem příchodu, že vlak odjíždí za 10 minut. Kdyby nám ujel před nosem, dalším spojem bychom asi už nejeli, protože bychom nestihli večer další program. Do Cranzahlu jsme jeli v uzavřeném vagonu, zpět do Oberwiesenthalu jsme jeli v otevřeném voze, který byl zhruba uprostřed. Jedna cesta trvala asi hodinku. Být uvnitř vagonu i v otevřeném voze mělo svoje kouzlo. Slyšeli jsme hlasité houkání mašiny a viděli hustý dým. V Cranzahlu jsme měli pauzu asi 20 minut, kdy lokomotiva zbrojila vodu. Bylo mi vysvětleno, že na trubce je lucerna s červeným sklíčkem, které je velmi důležité. Když je mlha, tak se další lokomotiva řídí podle lucerny. Když vidí červené sklíčko, musí zastavit, protože to znamená, že zbrojí jiná lokomotiva.
Během zpáteční cesty jsme zjistili, že jsme posypaní popelem. Inu i to k tomu patří. Přijeli jsme tak akorát, že jsme stihli ještě v klidu přejít hranice do Česka a stihli večerní program.
Překrásný fotky a zajímavý povídání!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!